Sun Light: Energie myšlenky

Myšlenky a rozum. Rozum není věc (nemá věcnou podstatu), představuje událost, proces nebo jev. Věc se podobá kameni, zatímco událost je vlna. Existuje, ale není materiální. Ve skutečnosti tedy rozum neexistuje, existují pouze myšlenky. Myšlenky mohou existovat i bez rozumu, stejně jako jsou elektrony bez hmoty. Myšlenky jsou elektrony rozumu, jsou davem, který je i není zároveň (neboť ve skutečnosti existují pouze individuality, které když se shromáždí, tvoří dojem davu). Rozum neexistuje, myšlenky ano.

Jak zvládnout surfování života. Vlnobití způsobené silným větrem (= chaos v myšlenkách způsobený cizím vlivem) může přetrvávat pouze na hladině, neproniká do hlubin. Ponořením se do nitra, soustředěním a schopností pobývat uvnitř sebe sama lze dosáhnout (sebe)kontroly.

Setkání se sama sebou. Setkání se sebou samým (s vlastním bytím) vyžaduje stát se pozorovatelem (svědkem) a rozlišovat, odstranit všechno, co si myslíme, že jsme (tělo je jen tělo, nejsme to my), až zůstane pouze to, co nelze odhodit. Je třeba dosáhnout vnitřní spokojenosti, která vyplyne na povrch, opačná cesta zvenčí dovnitř nefunguje (periferie vždy následuje střed).

Iluze jsou vaším majetkem. Rozum jako biopočítač – ukládá všechny naše prožitky, poznatky, vzpomínky a funguje i bez našeho vědomí. Všechny vzpomínky mohou být užitečné, jestliže je umíme využívat. Jenže skutečnost je reálná pouze tehdy, vidíme-li ji přímo, nezprostředkovaně, tedy bez vlivu rozumu a paměti. Veškeré interpretace a výklady zakládají (nereálné) iluze, protože jsou přeplněné našimi minulými zkušenostmi. Avšak svět není nereálný, je to vyšší realita. To, co víme, tvoří jen nepatrnou část, zatímco to, co nevíme, je nekonečné. Chceme-li poznat neznámé prostřednictvím nám známého, ztrácíme podstatu věci (je to iluze). Pokud ale budeme poznávat neznámé prostřednictvím neznámého a toho, co se nachází v našem nitru, učiníme objev. Realita je stejná pro všechny, nám však náležejí pouze iluze.

Přeměna rozumu na průzračný krystal. Nikdo nemůže udělat v rozumu pořádek, protože takový pokus jen vyvolává další chaos. Vše se uspořádá samo, stačí jen počkat a v klidu pozorovat. Protože nepořádek není přirozený a co není přirozené, to nemůže trvat nepřetržitě dlouho, ale jen po určitou dobu jako přechodný stav.

Zrcadlo rozumu. Rozum je trojrozměrným zrcadlem, které odráží 1) vnější svět (svět objektů), 2) vnitřní svět (svět subjektivity, svět vědomí) a 3) vztahy mezi těmito dvěma světy. Tím, že do rozumu často zasahujeme, vznikají problémy spojené s vlastním zkreslováním reality. Vždy, když něco vidíme a nejsme odděleni od rozumu, dojde ke zkreslení, protože vidíme ještě něco navíc (projektujeme si do obrazu, zprostředkovaného našima očima, naše představy).

Všechno má svoji hodnotu. Představa o hodnotách věcí je vytvořena rozumem, ve skutečnosti jsou věci takové, jaké jsou. Na povrchu mícháme skutečnost s představami a ohodnocujeme věci, zatímco z nitra můžeme pozorovat samotný rozum (a neztotožňovat se s ním). Reálné jsou takové poznatky, které se objevují, když rozum není zkreslený, když prakticky zmizel.

Myšlenky jsou oblaka na nebi vědomí. Jsme jako nebe a naše myšlenky jako oblaka, která přicházejí a odcházejí, nezávisle na naší podstatě. Problém nastává, vpustíme-li si myšlenky příliš hluboko, protože myšlenky nám vlastně nepatří (naše je jen vnitřní mlčení – s ním jsme se narodili a s ním i zemřeme), jsou přechodné, musí časem odplynout (zůstává “jen” naše podstata – naše vědomí, a toho je třeba se držet).

Proč se rozum nachází v napětí. “Rozum je jako most přes propast, který spojuje život a smrt, tělo a ducha, viditelné s neviditelným, věčné s pomíjivým.” I to je příčinou neustálého vnitřního napětí a neklidu. Faktorem číslo dvě je to, že rozum je proces, nikoliv substance či předmět, neustále zachycuje, třídí a zpracovává informace přicházející ze smyslových orgánů, a tato činnost rozhodně nemůže probíhat klidně (proces = pohyb, napětí). Faktor číslo tři: rozum je v napětí také proto, že je částečně zastaralý, neboť jeho součástí je i minulost. Rozum se zkrátka nedokáže měnit tak rychle jako život. Z toho opět plyne závěr: neztotožňovat se s rozumem.

Energie nečinnosti. Nevědomí potřebuje vykonávat nějakou činnost, jinak by se na jeho místo dostalo vědomí. Neustále o něčem přemýšlíme a ztrácíme tím velké množství energie. Naše energie je nasměrována na naše zaneprázdnění a snadno se můžeme cítit oslabeni, bez sil. Absolutní nečinnost tak může být žádoucí – jestliže nezasahujeme do nevědomých procesů, energie prostupuje do vědomí a dochází k uvolnění hromaděné energie. Jestliže se myšlenky zastaví, byť jen na okamžik, zastaví se veškerá vnitřní i vnější činnost a energie nemůže unikat do vnějšího prostoru.

Věc je myšlenkou a myšlenka je věcí. Čím hlouběji pronikáme do hmoty, tím více nám připadají jako myšlenky (Einstein). “Věci jsou fyzickou částí myšlenek a myšlenky představují mentální část věcí.”

Tajemství pozitivního myšlení. Kolem nás se nachází noosféra – sféra myšlenek. Pokud posilujeme své vědomí, vytváříme si vnitřní energii, která je silnější než energie myšlenek. “Myšlenky jsou jako tma, přicházejí pouze tehdy, jestliže uvnitř nás nesvítí světlo.” To je cesta k jasné mysli.

Jak nezkreslovat skutečnost. Nikdo neví, zda to, co vidíme, existuje či neexistuje. Možná to existuje, akorát v jiné podobě, než v jaké to vnímáme. Když se díváme, projektujeme do pozorovaného předmětu své představy. Je však třeba se dívat a nedívat zároveň – dívat se, ale nevidět. Oči i uši přestanou být projektory, ale stanou se okny a dveřmi, z nichž nic nevychází. V přírodě totiž neexistují rozdíly, ty si projektujeme jen my sami (pro vlastní pochopení, vyjádření?).

Chaos okolí a jeho projekce myšlení. Bojíme se reality, protože je přirozená a bezohledná vůči tomu, kdo jsme (= nemusí být pro nás příznivá). A to je důvod, proč si do reality neustále projektujeme něco, co náleží pouze našemu rozumu. Jenže naše interpretace realitu nemohou změnit, naopak bývají spíše zdrojem trápení. V těchto našich projekcích nenajdeme dveře, skrz které by se dalo projít, ale pouze stěnu, do které budeme narážet. Člověk = putování, provaz spojující přirozenost a nadpřirozenost, a proto je v neustálém napětí. Existují dvě možnosti, jak dosáhnout klidu: 1) přesunout se na nižší úroveň, než je člověk, nebo 2) pozvednout se do míst, která člověka přesahují.

Štěstí existuje jen v přítomnosti. Minulost odešla a budoucnost se ještě nedostavila, proč se tedy jimi zneklidňovat? Zůstává jen tento okamžik, kterým má smysl právě teď prožívat.

Co znamená existence i neexistence a vědění i nevědění. Člověk, který mnoho ví, ale málo pochopil, ve skutečnosti žije s vypůjčenými poznatky, které představují klam rozumu (o vlastní nevzdělanosti). Čím více je člověk obklopen věděním, tím více nevědění a temnoty se nachází v něm samotném. Je pak těžké se k němu přiblížit, neboť takový člověk sám ztratil spojení se sebou samým. “Pravdivé je pouze to, co probíhá s vámi. Pravdivé je pouze to, co zraje ve vás.” Sami ve své existenci neexistujeme a ve svém vědění nevíme, to je třeba pochopit. Existuje hmota, nebo je pouhým energetickým jevem? (Bod, který vznikne protnutím dvou přímek, existuje sám o sobě, nebo se jedná o jakousi iluzi existence?)

Vyšší matematika jasné mysli. Existence sama o sobě je bez hranic, veškerá omezení jsou záležitostí našeho vnímání. Naše smysly pro nás přestavují klíčovou dírku, skrze kterou pozorujeme realitu, není to však úplná perspektiva. Velikost i hloubka, jednoho nelze definovat bez druhého, všechno existuje společně, vše je součástí celku.

Spánek, sny a realita. Rozum je stejně jako hmota trojrozměrný a vědomí představuje pouze jeden rozměr (rozměr, v němž člověk běžně žije = špička ledovce nad hladinou). Dalšími rozměry jsou podvědomí (spánek a sny = část ledovce ukryta pod hladinou, viditelná jen při ponoření se do hloubky) a nadvědomí (meditace, intuice a osvícení = odpařená část ledovce, těžko dostižitelný oblak vznášející se k nebi). Neexistuje pro nás nic než tvoření rozumu – kolik je rozumů, tolik je světů. Rozum je jen zrcadlem, v němž se svět odráží (je to tedy pouze odraz, ne skutečnost), a pokud chceme vidět realitu, nesmíme nahlížet skrz zkreslující zrcadlo (= rozum). Vyšší chápání = rozum neexistuje, jsme svědkem, nikoliv součástí.

Pět typů snů (moderní psychologie pracuje pouze s prvními dvěma typy):

1. Sny prvního typu – odpad, tj. během dne nahromaděné poznatky, dojmy, pocity, od nichž se rozum potřebuje očistit, tvoří 90 % snů a netřeba jim věnovat větší pozornost.
2. Sny druhého typu – spojení s podvědomím, tj. představy, plnění těch přání a potřeb, které si rozumově zakazujeme (v těchto snech se rozum snaží uspokojit vše, čemu se z různých důvodů vědomě bráníme), mají tedy reálnou podstatu.
3. Sny třetího typu – spojení s nadvědomím, přicházejí vzácně ve stavu hlubokého vnímání.
4. Sny čtvrtého typu – sny přicházející z minulých životů, vzácné, ale častější než sny třetího typu, obtížně uspořadatelné.
5. Sny pátého typu – sny zavádějící do budoucnosti, přicházejí vzácně ve stavu zvýšené vnímavosti a otevřenosti.

Tvůrčí představivost. Představivost není imaginace, je reálná jako potenciál v našem nitru. Jak pomocí představivosti (síly, která hýbe rozumem) vytvořit realitu? Hypnóza není nic jiného než právě síla představivosti.

Myšlenky jsou jako ptáci. Myšlenky jsou oblaka – my nejsme oblaka, jsme nebe. V hluboké meditaci se pozorovaný stává pozorujícím. Je třeba všímat si intervalů mezi myšlenkami a usilovat o jejich prodlužování, protože v průběhu těchto intervalů dochází k osvícení (je vidět nebe a jasné nebe = jasná mysl).

Myšlenky jsou vašimi dětmi. Myšlenka je základ tvoření. Pýthagorás: “Můžete zažehnout nové Slunce, ale můžete zrodit i temnotu. Takový je zákon součinnosti myšlenky a prostoru.”

Podobné přitahuje podobné. Člověk, který přemýšlí o zločinu, se patrně zločincem stane, protože všechno, co existuje na mentální úrovni, se chce realizovat na fyzické úrovni. Převažuje-li u člověka egoistické myšlení, jeho myšlenky nikam nesměřují, pohybují se stále nad ním jako mrak a jsou připraveny k okamžitému zásahu. Každá bytost má ve světě své důležité místo – svými činy ovlivňuje různé vrstvy atmosféry a přitahuje k sobě jiné podobně založené bytosti. Každý je svým dílem odpovědný za chod světa a za to co předává, ať už vědomě, či nevědomě.