Sedláček, Tomáš: Ekonomie dobra a zla

Pradávná ekonomie

• Necivilizovanost jako dokonalá nezávislost: Čím je společnost jako celek sofistikovanější, tím méně jsou její členové jako jedinci schopni přežít sami, bez společnosti. A čím je společnost specializovanější, tím více jsou jedinci na sobě závislí. Přirozenost jako nežádoucí jev civilizovanosti, civilizovanost jako vrchol lidství?
• Židovské náboženství a kapitalismus: Hebrejský svět je skutečný, není jen jakýmsi odrazem lepšího, dokonalého světa kdesi mimo povrch zemský. Starý zákon nepohrdá bohatstvím a nevychvaluje chudobu, to, že se člověku dobře (ekonomicky) daří, je naopak projevem Hospodinova požehnání. Varuje pouze před zneužitím bohatství.
• Ekonomie dobra a zla: První osvětlení jevu, který dnes označujeme jako hospodářský cyklus, bylo morální – Izraelský národ bude prosperovat v dobách, kdy dodržuje zákon, naopak bude čelit hospodářské a společenské krizi, bude-li Hospodinovi neposlušný. (Dobré jednání je tedy ekonomicky výhodné? Morálka jako rentabilní investice?) Morální rozměr pak z ekonomického myšlení na dlouho vymizel, aby se jeho význam ukázal o to patrněji, například prostřednictvím stále aktuálních problémů typu kvalita úřadů či justice, etika v podnikání, korupce aj.
• Dvojí křesťanský pohled na materiálno: Tvořil-li Bůh z ničeho, tvořil tedy i samotnou hmotu, ta pak musí být součástí dobrého Božího stvoření a má smysl se jí zabývat minimálně stejně jako duchovnem (T. Akvinský). Jestliže však Bůh „pouze“ formoval již existující hmotu, která není jeho výtvorem, pak jediným dobrem na realitě je jen její duchovní rozměr a materiálnem nemá smysl se zabývat (Sv. Augustin – „tělo jako závaží duše“). Člověk sice nežije pouze z materiálních statků, ale zároveň není natolik duchovní bytostí, aby se bez nich zcela obešel (duchovní bytost v materiálním světě). Bible silně akcentuje sociální cítění, nehovoří však o slepém rovnostářství. Rovněž klade důraz na nesměnitelné hodnoty.
• Dobro a zlo v otázkách státní regulace: Je-li lidskou přirozeností zlo, pak je třeba silného státu, který dobro vynucuje a omezuje svobodu (T. Hobbes). Pokud je však lidské já v jádru dobré, pak je možno více laissez faire. Lze spoléhat na svobodnou vůli jedinců, nebo společnost potřebuje koordinaci shora?

Proměny člověka v době vědecké

• B. Mandeville, nikoliv A. Smith, coby první ekonom: Společenský blahobyt kvete z neřesti jednotlivců a je pokrytecké snažit se nemravnost vymýtit, neboť právě z ní plyne náš prospěch (viz Bajka o včelách – ryze počestná společnost jako trest za tuto licoměrnost vede k hospodářskému a nakonec i sociálnímu úpadku). Neřest ve společnosti je tedy cosi přirozeného, co je v historii lidstva neustále přítomné. A v podobě efektivní poptávky makroekonomicky prosperuje, byť je sama o sobě nepříjemná, špiní a nedělá dobrý dojem.
• „Das Adam Smith Problem“: A. Smith, morální učitel, sice bohatství národů nestaví na sobectví a sebelásce, ale uznává jistý self-interest jako důležitý faktor. Od Mandevillova pojetí se distancuje a netají se obdivem k ctnosti starořeckých stoiků (odmítá tezi, že není rozdílu mezi neřestí a ctností). Avšak původní neřest vlastně jen přetavil v ctnost, aniž by předložil zcela odlišné kontra-pojetí kritizovaného.

Rouhavé myšlenky

• Osa morality ekonomického smýšlení (od nejpřísnějších po ty nejskeptičtější v otázce osobního prospěchu z dobra): 1. Kantova etika, 2. Stoicismus, 3. Křesťanství, 4. Hebrejské učení, 5. Utilitarismus, 6. Epikureismus, 7. Moderní ekonomie, 8. Mandevillova „výnosná nepoctivost“.
• Matematika neexistuje: Matematika poskytuje jednoznačné výsledky, není zatížena názorovými rozdíly, je nerozporná a univerzální. Přehnaná matematizace má však tendenci paradoxně zamlžovat realitu, sama o sobě totiž nemá žádnou spojitost s externím světem – funguje pouze abstraktně, a proto je nezbytné ji konfrontovat s realitou, ideu omezovat hmotou a obecné uplatňovat na konkrétním.
• Úskalí a abstrakce ekonomických modelů: Nelze vytvořit obecně platnou definici užitku (utilita jako cosi značně subjektivního), dále problém „umrtvení světa“ formulí ceteris paribus či tvrdošíjný předpoklad racionálního chování vždy a všude (ekonomové nemohou v modelech emocím připustit větší roli, než s jakou jsou schopni operovat).

Krize dobrá a krize zlá

• Krize je lidský úděl: “Krize, ať už hospodářské či osobní, s námi budou neustále. Neumíme hladce přecházet z jednoho stupně na stupeň vyšší, potřebujeme krizovou mezihru.” Dobro (vzestup) a zlo (propad) se zkrátka vzájemně doplňují a snad i potřebují. Snahy vlád tlumit dopady krize jsou chvályhodné, ale nemůžeme si myslet, že sebelepší regulací či jiným geniálním zásahem zabráníme dalším krizím (kapitalismus jako uroboros).
• Keynesův bastard: “V létě se dříví sbírá, v zimě pálí. – My jsme si však všechno dříví spálili v létě, nové jsme nenasbírali, navíc jsme si další dřevo půjčili od souseda a také jej propálili v létě.”