Schopenhauer, Arthur: O spisovatelství a stylu

Překlad z německého originálu: Věra Koubová

O spisovatelství a stylu

• Pouze autor, jenž při psaní čerpá látku bezprostředně z vlastní hlavy, si zaslouží být čten. (Jak učený by leckdo byl, kdyby znal vše, co stojí v jeho vlastních knihách!)
• Kniha nikdy nemůže být ničím víc než otiskem autorových myšlenek.
• Aby bylo nesmrtelné, musí dílo vynikat v tolika ohledech, že se sotva najde člověk, který pochopí a ocení všechny, avšak vždy je tu někdo, kdo rozeznává a ctí jednu přednost, zatímco jiný zas druhou; tím se kredit díla udržuje po dlouhá staletí i při proměnlivém zájmu.
• Téměř v každé době se jak v umění, tak i v literatuře těší oblibě a obdivu nějaké falešné dogma, určitý způsob nebo manýra. Tuctové hlavy se horečně snaží si je osvojit a praktikovat. Bystrý je rozpozná a odmítne: zůstává mimo módu.
• Anonymní literární časopisy jsou přesně to místo, kde nevědomost beztrestně soudí učenost, hloupost rozum a kde je publikum beztrestně obelháváno, a rovněž šizeno o peníze a čas chválou špatného.
• Nejdéle však vydrží maska nesrozumitelnosti, ovšem pouze v Německu, kde byla zavedena Fichtem, zdokonalena Schellingem a konečně v Hegelovi dosáhla svého nejvyššího klimaxu – vždy se skvělým úspěchem! A přece není nic snazšího, než psát tak, aby tomu nikdo nerozuměl, a naproti tomu nic těžšího, než vyjádřit významné myšlenky tak, aby jim musel rozumět každý.
• Styl získává krásu od myšlenky, místo aby se jako u oněch rádoby myslitelů myšlenky zkrášlovaly stylem. Vždyť styl je přece jen stínovým obrysem myšlenky: nezřetelně nebo špatně psát znamená tupě či zmateně myslet.
• Kdo má co říci, nemusí to halit do preciózních výrazů, těžkopádných frází a temných narážek, nýbrž může se vyjádřit prostě, zřetelně a naivně a být si přitom jist, že se řečené nemine účinkem.
• Mnoho slov pro málo myšlenek je vždy neklamnou známkou průměrnosti, zatímco známkou vynikající hlavy je mnoho myšlenek sevřených do mála slov.
• „Vyhoršování“ jazyka „nynějškem“, jehož se dopouštějí výrostci příliš záhy opustivší školu a vyrůstající v nevědomosti, se stala dokonce i interpunkce, s níž se dnes téměř všeobecně zachází se záměrnou, samolibou nedbalostí.
• Jenže v interpunkci tkví část logiky každého souvětí, pokud ji souvětí obsahuje: proto je taková záměrná ledabylost přímo trestuhodná.

O čtení a knihách

• Během čtení je naše hlava pouze rejdištěm cizích myšlenek. A ty když odtáhnou, co zbývá? Proto se stává, že člověk, který velmi mnoho a téměř celý den čte, a mezitím se zotavuje bezmyšlenkovitou zábavou, pozvolna ztrácí schopnost sám myslet – jako ten, kdo neustále jezdí na koni, se nakonec odnaučí chodit. A to je také případ velice mnoha učenců: čtením zhloupli.
• Žádnou ze spisovatelských vlastností nemůžeme nabýt tím, že čteme spisovatele, kteří takové vlastnosti mají. Jediný způsob, jak četba vzdělává ke psaní, je ten, kdy nás učí, jak používat své vlastní přirozené dary, tedy vždy za předpokladu, že už je máme. Bez nich se naopak četbou nenaučíme nic než chladnou mrtvou manýru a stanou se z nás mělcí napodobitelé.
• Protože lidé místo toho nejlepšího všech dob čtou vždy jen to nejnovější, setrvávají spisovatelé v zajetí úzkého okruhu právě obíhajících idejí, a věk stále hlouběji zabředá do svého vlastního bahna.
• Co se týče naší četby, je proto nanejvýš důležité umění nečíst. Pro četbu dobrého je podmínkou nečíst špatné: neboť život je krátký, čas a síly omezené. Bylo by dobré kupovat si knihy, kdybychom si k nim mohli zároveň koupit i čas k jejich četbě.

O jazyku a slovech

• Téměř nikdy nelze převést opravdu charakteristické, pregnantní souvětí z jednoho jazyka do druhého tak, aby mělo přesně a dokonale týž účinek. Básně nelze překládat, nýbrž pouze přebásňovat; což je vždy nedostatečné.