Ruiz, Miguel: Hlas poznání

1. Adam a Eva: Stará pověst z jiného hlediska

Strom poznání. Co se stane, když pozřeme lež? – Uvěříme ji a lež žije v nás. Lži se zakořenily v naší mysli a vytvořily celý strom poznání v naší hlavě, jsou tak veškerým naším věděním. Vše, co víme, jsou lži? Každý z nás má svůj vlastní strom (strukturu) poznání, jímž je jeho názorový/hodnotový systém. Každá myšlenka či názor tvoří jednu větev stromu. Myšlení přichází s učením – nejdřív jazyk, pak různé názory a nakonec soudy a lži. Hlas vědomostí přichází s hromadícími se znalostmi. Dokud nejíme lži, které přicházejí s vědomostmi, žijeme v pravdě (jako malé děti, autenticita sama).

Prvotní hřích. Hříchem je všechno, co děláme proti sobě. Z tohoto dědičného hříchu, z této prvotní lži se rodí všechny ostatní hříchy/lži.

Padlý anděl (had). Had na stromě poznání = hlas v naší hlavě, který neustále něco/někoho posuzuje, a my ho živíme svou vírou.

Hledání (se). V okamžiku odloučení se od Boha jsme začali Boha hledat. Hledáme lásku, spravedlnost, krásu, pravdu, zkrátka vše, co si myslíme, že nemáme. Hledáme ráj, který jsme ztratili. Hledáme sami sebe, chceme být tím, čím jsme byli, chceme se stát autentickými, milujícími, radostnými. Hledáme své autentické Já.

2. Návštěva u dědečka: Objevení jednoduché pravdy

Konflikt dobra a zla si jen myslíme. Ve vesmíru neexistuje žádný konflikt mezi dobrem a zlem, tato představa existuje pouze v lidské mysli, neboť ve vesmíru se vše děje dokonale. Všichni se rodíme dokonalí, vyrůstáme dokonale a umřeme dokonalí, protože ne-dokonalost neexistuje. Skutečný konflikt naší mysli spočívá v oscilaci kolem pravdy a lží. Vesmír je vlastně jednoduchý, to jen my lidé si vše komplikujeme.

Silným tě dělá tvá víra. Víra je tvůrčí silou, kterou má každý člověk. Víra je důsledkem volby – když se rozhodneme něčemu věřit a nepochybujeme o tom, pak je to pro nás pravda (byť to může být lež). Naše víra je tak mocná, že když věříme, že nejsme dost dobří, pak dost dobří prostě nejsme! Když věříme, že se nám něco nepodaří, tak se to nepodaří. V tom spočívá moc a kouzlo víry.

Pravdu musíme prožívat. Všichni máme potřebu popisovat a všemožně vyjadřovat, jak co vnímáme, ale když prožíváme pravdu, nemáme slova, kterými bychom to popsali. A když se o popis přesto pokusíme, zkreslujeme, takže to vlastně přestává být pravda. Je to jen náš příběh, interpretace, ne pravda, respektive pravda jen pro nás. Tak proč vnucovat své příběhy druhým lidem, když pro ně nemusí být pravdivé? A stejně tak vše, čemu druzí věří, je jen jejich příběh, který nemá nic společného s námi samotnými.

3. Lež o naší nedokonalosti: Vzpomínky z dětství

Narodili jsme se v pravdě, ale učíme se věřit lžím. Tou největší lží je lež o vlastní nedokonalosti. Jako děti máme jedinou realitu, a tou je přítomnost; nezajímá nás minulost ani budoucnost. Radujeme se ze života a chceme se bavit. Nikdo nás to nemusí učit, tak jsme se narodili. Když naše mysl dospěje natolik, že chápeme abstraktní pojmy, začneme vše posuzovat: správné/špatné, krásné/ošklivé atd. Začneme přijímat představy o tom, čím bychom měli být, uvěříme tomu a tento příběh se pro nás stává pravdou. Ale proč bychom coby dospělí měli ospravedlňovat, čím jsme, a měli se snažit stát něčím, čím nejsme?

4. Noc v poušti: Setkání s nekonečnem

Život tvoří to, co je skutečné, zatím co člověk tvoří virtuální realitu. Virtuální realita = příběhy o tom, co je skutečné (resp. co se nám jako skutečné jeví na základě našich interpretací, posudků). Virtuální realitu si člověk vytváří ve své mysli – dle Toltéků je to snění.

Každá hlava je svět a tvůj svět je tvým dílem. Každý žije ve svém vlastním světě a nikdo nevíme, co má ve svém světě ten druhý. Každého příběh je jeho vlastní (virtuální) realitou, která je pravdivá jen pro dotyčného, pro tvůrce. Umění je živé a má své vědomí, protože vychází ze života. Život je naše umění, umění žít. Díky schopnosti tvořit vyjadřujeme životní sílu ve všem, co říkáme, co cítíme, co děláme. Náš svět je naším výtvorem a je to umělecké dílo.

Máme potřebu vědět, i když to, co víme, není pravda. Všichni míváme okamžiky, v nichž vnímáme pravdu (bez přítomnosti myšlení, tedy si ji neumíme vysvětlit, prostě něco cítíme „bezdůvodně“). Takové okamžiky obvykle přicházejí, když je naše mysl klidná – když vnímáme životní sílu skrze své pocity. Hlasy v naší hlavě (= myšlení) téměř okamžitě znehodnotí náš zážitek ve snaze ospravedlnit a popřít všechno, co cítíme. Proč? – Protože, když vnímáme pravdu, lži naší mysli nemohou přežít. Přičemž problémem nejsou vědomosti a poznání, ale to, co je kontaminuje – lži. Struktura našich vědomostí (lží) nám umožňuje cítit se bezpečně, proto se pravdy („nevysvětlitelných“ pocitů) tak bojíme, protože v ten moment netušíme, jak jinak existovat – nejsme tím, co si myslíme, a začnou se hroutit základy naší reality, respektive virtuality. Náš příběh ztrácí smysl a to je děsivé. Svůj životní příběh ale můžeme přepsat.

5. Vypravěč: Zkoumání postav příběhu

V příběhu jiných jsme jen vedlejší postavy, hlavní roli máme pouze ve svém příběhu. Vypravěči, kteří se narodili před námi, nás učí, jak být lidmi, jak se chovat, jací bychom měli být. Dají nám jméno a totožnost a řeknou nám, jako roli hrajeme v jejich příběhu. V příběhu, kde jsme vedlejšími postavami, které si vytváří ale jiný vypravěč, ne my. Proto neberme nic osobně (v duchu druhé dohody), když k nám hovoří druzí lidé, ve skutečnosti hovoří k vedlejší postavě svého příběhu (tj. své představě o nás), nemusí to mít s námi nic společného.

Každý ví jen to, co si myslí. Prezentujeme ostatním to, co chceme, aby si o nás mysleli, a oni tento vstup/vjem modifikují na základě toho, co si myslí sami. „Mám svou představu o postavě, která hraje roli mé matky. O matce vím jen to, co si o ní myslím. Nemám nejmenší tušení, co má v hlavě. Ale vlastně ani ona nemusí vědět, čím ve skutečnosti je, protože pro sebe samou je opět tím, co si o sobě myslí. Můj příběh není jejím příběhem. Nemusí věřit mému příběhu. A proč ji ho vnucovat? Matku mohu milovat takovou, jaká je. S tímto vědomím ji mohu odpustit vše a vzájemný vztah se tak zcela mění.“ Tak proč ztrácet čas vyvoláváním konfliktů s lidmi, které máme rádi? Můžeme je přeci milovat pro ně samotné, ne proto, čemu věří. Jejich příběh je důležitý jen pro ně.

Úcta je jedním z nejkrásnějších projevů lásky. Jestliže se někdo snaží psát náš příběh, neváží si nás, protože si myslí, že nejsme schopni psát jej sami. Úcta vychází z lásky. Vážíme-li si sami sebe, nikomu nedovolujeme psát náš příběh.

Příběh = výtvor jednotlivce, a je potřeba přijímat odpovědnost za své výtvory. Nezaměřujme se na vedlejší postavy svých příběhů, ty není třeba měnit, ale soustřeďme se na hlavní postavu. Jakmile změníme sami sebe, změní se totiž vše ostatní. Jestliže se nám náš příběh nelíbí, můžeme jej změnit, neboť jsme jeho autory. Když jsem si vědomi vlastního příběhu, víme, že můžeme vytvářet hlavní postavu třeba jiným způsobem. Pokud si to neuvědomujeme, nemůžeme nic dělat, protože příběh je tak mocný, že se píše sám.

6. Vnitřní klid: Zvládání hlasu vědomostí

Buď svou mysl ovládáme, nebo ona ovládá nás. Hlas v naší hlavě je jako divoký kůň a jakmile koně zkrotíme, můžeme ho ovládat a naše vědomosti se stanou užitečným nástrojem, který nám pomáhá dostat se tam, kam chceme. Myšlení je hlas vědomostí, který si vymýšlí příběhy (říká nám, co víme, a snaží se vysvětlit všechno, co nevíme). Problém je v tom, že nás tento hlas nutí dělat mnoho věcí, které odporují naší přirozenosti. Nejsme ale tím hlasem, který k nám neustále promlouvá. Kdyby to tak bylo, kdo by pak byl tím posluchačem?

Hlas vědomostí bývá hlasitý, hlas ducha je tichý, protože nezná slov. Proč bývá vnitřní hlas (hlas rozumového myšlení) silnější než naše integrita (hlas citového vnímání)? – Hlas rozumování mluví naším jazykem, je zřetelnější, zatímco naše integrita, tj. náš duch (pravda) žádný jazyk nemá. „Jen“ svou pravdu cítíme. A proč nám vnitřní hlas rozumu lže? – Protože je hlasem toho, co jsme se naučili (říká nám, co víme), a my se naučili spoustu lží, nejvíc těch o sobě samých.

Nepotřebujeme vnitřní dialog, můžeme poznávat i bez myšlení. Hodnota kultivace mlčenlivé mysli je známá už tisíce let (kupříkladu meditace). Vnímat lze nejen rozumem, ale i smysly. Proč bychom si měli opakovat to, co víme, a proč si dělat starosti s tím, co nevíme? Až přestane mluvit hlas vědomostí, dosáhneme vnitřního klidu. To je cesta k tomu, abychom mohli opět žít v souladu se sebou – tj. žít autenticky, svobodně.

Chceme-li hlas zkrotit, musíme přestat věřit tomu, co říká. Co se stane, když nám někdo říká lež a my víme, že je to lež? – Nic. Nijak nás to neovlivní, protože nevěříme. Nevěříme-li, lež nepřežije zkoušku našeho skepticizmu. Naslouchejme svému příběhu, ale nevěřme mu, víme, že píšeme fikci, není to realita, je to virtualita.

Nevěřme, ale naslouchejme. Nevěřme ani sami sobě, ale naučme se naslouchat (v duchu páté dohody), protože hlas vědomostí má někdy vynikající nápad, a když s ním souhlasíme, přijměme jej. Ale nevěřme si, když používáme hlas vědomostí proti sobě. Naslouchejme, aniž bychom hodnotili a posuzovali. Nemusíme odsuzovat druhé jen proto, že lžou. I když nevěříme, nezavírejme svou mysl ani srdce, naslouchejme příběhům druhých lidí. Jsou to jen příběhy, ale nasloucháním můžeme tyto příběhy pochopit (a připustit jejich pravdivost pro někoho jiného). I když je to jen příběh druhého člověka, slova mohou vycházet z jeho integrity. Když tomu tak je, naše integrita to okamžitě pozná, pocítíme, jak hlas druhého promlouvá přímo k našemu duchu, dotkne se něčeho uvnitř. A i skrze hlas druhého člověka někdy může přijít inspirace. Být skeptický přeci neznamená někoho posuzovat, neznamená to myslet si, že jsme inteligentnější než druzí. Jednoduše jen nevěříme.

Bereme-li názory druhých osobně, mění to náš příběh. Nebereme-li to osobně (v duchu druhé dohody), názory druhých nás neovlivňují a máme s lidmi větší trpělivost. To nám pomáhá vyhýbat se zbytečným konfliktům.

7. Emoce jsou skutečné: Hlas vědomostí není skutečný

Emoce jsou důsledkem, nikoliv příčinou. Všechno, co vnímáme, vyvolává emoční reakci. Ale nevnímáme jen vnější svět, vnímáme i ten svůj virtuální. Vnímáme nejen své pocity, ale také své vědomosti – tj. své myšlenky, soudy, názory, a na to všechno máme emoční reakce.

Emoce jsou pravdivé, hlas vědomostí nikoliv. Emoce je autentická, ale to, co ji vyvolalo, pravdivé být nemusí – je to příběh, akce-reakce. Naše utrpení je tedy skutečné (emoce), ale jeho důvod nemusí být pravdivý (lež v naší hlavě). Co cítíme, musí být pravdivé, prostě to je. Emoce totiž pochází z našeho ducha, z naší integrity, je naprosto autentická. Jestliže se nám naše reakce nelíbí, měli bychom přestat věřit tomu, co je vyvolává. Jsme obětí toho, co víme.

Emoce vypovídají o tom, jak nám je (indikátor kvality života/příběhu). Emoce jsou nejdůležitější součástí našeho příběhu, protože nám říkají, jaký život žijeme. Když něco cítíme, je to reakce na to, co vnímáme. Tedy prožíváme. Žijeme. Láska nebolí, bolí strach.

Vesmír je jednoduchý: každý důsledek má svou příčinu. Jestliže se nám nelíbí, jak žijeme svůj život, je to reakce na program, kterým se řídíme. Ač program není součástí naší přirozenosti, přesto je součástí našeho já, protože to je způsob, jak se identifikujeme. Program vytváří příběh a pak se snaží příběh vysvětlit a ospravedlnit hlavní postavě příběhu. Lidé vytvářejí kulturu a historii lidstva. Tvoříme historii, vědu, umění, všechno to úžasné je ale jen příběh! Máme-li svobodnou vůli, rozhodnutí vycházejí z naší integrity, nikoli z našeho programu.

8. Zdravý rozum a slepá víra: Obnova víry a svobodné vůle

Slovo tvoří názory, jež ukládáme do své mysli. Slovo je síla, kterou užíváme při vytváření svého virtuálního světa. Když mluvíme, naše myšlenky se stávají zvukem – slovy, která vstupují do mysli druhých lidí. Je-li jejich mysl úrodná pro tento druh semene, naše myšlenky v ní začnou žít. Je úžasné, co slovo dokáže (v duchu první dohody): slovo vytváří obrazy předmětů v naší mysli, tvoří složité pojmy, vyvolává pocity. Struktura našeho jazyka ovlivňuje způsob, jakým vnímáme svou virtuální realitu. Jsme odpovědní za to, co říkáme, ale nejsme odpovědní za to, jak je to chápáno.

Víra je jako malta držící naše názory (stavební kameny) pohromadě. Svou víru investujeme tím, že činíme dohody. Když souhlasíme s určitým pojmem, přijímáme jej, a ten se tak stává součástí našeho života. Žije (v nás) jen proto, že v něj věříme. Víra je síla, která drží tyto symboly pohromadě a dává smysl a směr našemu snu. Víra dává život každému slovu/názoru v naší mysli. Souhlasíme-li s určitou myšlenkou, vkládáme do ní svou víru a ukládáme ji do své paměti. Víra tedy drží naše názory (cihly, stavební kameny) pohromadě a dává smysl/směr našemu snu. (Toltékové víru vnímají jako záměr.)

Pozornost jako způsob stavby poznatků. Tyto stavební kameny, tj. naše názory a poznatky, dáváme dohromady prostřednictvím své pozornosti. Pozornost umožňuje rozlišovat mezi jednotlivostmi a soustředit se pouze na to, co chceme vnímat. Pozornost je ona část mysli, kterou užíváme ke sdělování informací. Tím, že upoutáme něčí pozornost, vytvoříme komunikační kanál, kterým pak posíláme a přijímáme informace. Tak vyučujeme a tak se učíme.

Víra je uvězněna ve struktuře našich vědomostí, žije v ní. Proto se nemůžeme změnit jen proto, že si to přejeme. Musíme změnit představu, kterou jsme si o sobě vytvořili, zejména názory, které omezují projevy našeho života. Musíme změnit všechny názory, na jejichž základě kritizujeme a odsuzujeme (sebe). Protože jakmile do příběhu vložíme svou víru, nezáleží, zda je příběh pravdivý. Jednoduše mu věříme.

Zdravý rozum je moudrost, a moudrost je něco jiného než vědomosti. Rozumný člověk nedělá nic proti sobě. Rozumný člověk žije v harmonii sám se sebou, s ostatními lidmi a se vším tvorstvem. Každý člověk umí být svým učitelem a svým hrdinou.

9. Transformace vypravěče: Čtyři dohody jako oblíbené nástroje

Čtyři dohody říkají vlastně totéž co náš zdravý rozum. Proto k nim přirozeně (do)spějeme, hledáme-li cestu k vlastní autenticitě: 1) Volit svá slova uváženě. 2) Nebrat nic osobně. 3) Nedělat ukvapené závěry. 4) Dělat to nejlepší, co můžeme. Je to jen o vlastních rozhodnutích a převzetí odpovědnosti za ně. Žádné rozhodnutí není správné ani špatné – důležitá je činnost, která následuje.

Činnost je vyjádřením našeho já, náš výtvor. Nejlepší okamžiky v životě jsou právě ty, kdy jsme autentičtí. Když tvoříme něco, co milujeme, opět se stáváme tím, čím skutečně jsme. Nepřemýšlíme, vyjadřujeme se beze slov, realizujeme se. A to je to nejkrásnější, co se člověku může stát. To je život jako umění. Když se soustředíme na to, co děláme, mysl skoro nemluví. Když nic neděláme, naše mysl se potřebuje něčím zaměstnat, což je povzbuzením pro hlas vědomostí.

Život může být nádherný, ale nejdřív musíme zastavit vnitřní dialog. Na to si každý člověk musí najít svůj vlastní způsob (mantra, meditace, kontemplace, hudba, pobyt v přírodě, tanec, jóga, běh, plavání, …). Když v nějaké chvíli nevíme, jak pokračovat, je to proto, že jsme narazili na něco, do čeho jsme vložili víc víry, než nám zbývá na změnu tohoto názoru. Proto je důležité začít obnovováním víry v malé věci. Teprve pak můžeme změnit důležitější a závažnější názory.

Život je věčná přítomnost, proto jedině přítomný okamžik má smysl prožívat. Životní síla vytváří vše v tomto okamžiku a také vše transformuje v tomto okamžiku. Život se rychle mění a my také, ale transformaci zvládneme pouze tehdy, když se přestaneme bránit změnám.

10. Psaní našeho příběhu s láskou: Život je romantický příběh

Vztah se sebou samým jako předloha pro vztahy s ostatními. Milujeme-li sami sebe bezpodmínečně, usnadňuje nám to cítit bezpodmínečnou lásku k ostatním postavám našeho příběhu, i hlas vědomostí v naší hlavě je k nám laskavý. Pokud tomu tak není, náš vnitřní dialog je zamořený jedem, a podle toho se sebou zacházíme (viz Miguel Ruiz: Láska, vztahy a přátelství).

Nevážíme-li si sami sebe, nevážíme si ani svého partnera. Jak bychom mohli někomu dát něco, co sami nemáme? Romantický vztah musí začít u nás samotných – přijmout zodpovědnost za polovinu vztahu: za svou polovinu. Když si vážíte sami sebe, vážíte si svého partnera. Lásku dáváte a lásku přijímáte. Můžeme dávat jen to, co máme, nemůžeme dávat, co nemáme (viz Miguel Ruiz: Láska, vztahy a přátelství).

Důležitá je komunikace na základě pocitů, nikoliv slovy. Nepotřebujeme spoustu slov, šťastnými nás činí láska, kterou cítíme k druhým, nikoliv láska, kterou k nám cítí druzí (viz Miguel Ruiz: Láska, vztahy a přátelství). O pravdě lze jen těžko mluvit, když se o to pokusíme, dojde ke zkreslení, proto je třeba pravdu především prožívat. Když milujeme, nedokážeme vysvětlit ty pocity, jednoduše protože nám chybí slova.

Milovat život znamená milovat každý projev života. Hledáme dokonalost, lásku, pravdu, spravedlnost. Hledáme a hledáme, zatímco všechno máme v sobě. Všechno je tady; chceme-li to vidět, musíme otevřít své duchovní oči.

11. Otvírání duchovních očí: Realita lásky všude kolem nás

Jsme životní síla, která transformuje. Existuje jiná realita, tady a teď, a ta je větší než každodenní realita světla a zvuku, kterou obvykle vnímáme. Existuje mnoho různých realit, ale my vnímáme tu, na kterou soustředíme svou pozornost. Život je síla, kterou nevidíme. Vidíme jen účinky života, proces života v akci. Nevidíme sami sebe, ale vnímáme projevy života ve svém fyzickém těle. Vnímáme čas, ale je to jen reakce života proudícího naším tělem.

12. Strom života: Příběh se vrací na začátek

Život jako poselství, poslání v tiché vědomosti. Pravda není v příběhu. Pravda je v síle, která příběh vypráví. Tou silou je život. Hlas vědomostí je hlasitý, hlas ducha je tichý, protože k nám nemusí promlouvat. Naše tělo nepotřebuje slovní instrukce k tomu, co má dělat. Ví to. V okamžiku narození nevíme, čím jsme, ale naše tělo ví, čím je a co má dělat. To je tichá vědomost.