Porfyrios, Iamblich, Kratochvíl Zdeněk, D. Ž. Bor: Pýthagorás ze Samu

Porfyrios: Život Pýthagorův

O Pýthagorově vlasti se vedou spory, pravděpodobně pocházel ze Samu, některé zdroje však uvádějí, že byl z Fliútnu, jiné že z Metapontu. Své matematické znalosti údajně získal od Egypťanů (především geometrii), od Foiníčanů (znalost čísel a výpočtů) a Chaldejců (astronomie). Bohoslužby a ostatní zásady prý poznal u Mágů a převzal je od nich.

Z jeho učení v Řecku je nejznámější toto: především že duše je nesmrtelná, dále že přechází do jiných živočišných druhů, kromě toho, že co bylo, rodí se po určité době znova, že nic není zcela nové a že je třeba považovat všechno živé za jeden a týž druh. Tímto na sebe obrátil všeobecnou pozornost, jeho přednášky svou výmluvností budily zájem široké veřejnosti.

Proslul také svou životosprávou a řadou návyků, díky kterým se těšil konstantně dobrému zdraví. Netloustl ani neslábl a i jeho tvář prozrazovala, že jeho duše má stále stejnou povahu. Nestalo se totiž, že by se rozjasnila potěšením nebo stáhla bolestí, ani nebylo vidět, že by ho ovládla radost nebo zármutek – nikdy ho nikdo neviděl smát se nebo plakat. Rovněž byl přesvědčeným pacifistou (vyhýbal se lovům a lovcům, nerad jedl cokoliv, v čem byl život).

Některá z Pýthagorových poučení:

• “Nepřekročit váhy” (nechtít víc, než ti patří)
• “Nerozhrabávat oheň mečem” (nedráždit jízlivými slovy již rozhněvaného člověka)
• “Nejíst srdce” (netrápit sám sebe soužením)
• “Nesedat si na měřici” (nežít nečinně)
• “Nevracet se, když už jsi jednou odešel” (nelpět na životě, když umíráš)
• “Nechodit po širokých ulicích” (nesledovat názory davu)
• “Pomáhat lidem nesoucí břemeno při nakládání, ne však při skládání” (nesdružovat se s nikým kvůli pohodlí, ale kvůli ctnosti)
• “Nenosit obrazy bohů na prstenech” (své osobní názory nemít každému na očích a nesdělovat je davu)
• “Nejíst to, co není dovoleno” (z obětovaných zvířat nepožívat maso z kyčlí coby základ, varlata a stydké části coby oblast plození, míchu coby orgán růstu, nohy jakožto začátek a hlavu jako konec těla)

Když pýthagorovci nemohli vyložit slovy první nehmotné formy a první počátky, uchýlili se k výkladu pomocí čísel. A tak označili pojem jednoty, totožnosti, rovnosti, příčinu souhlasu a soucítění vesmíru a příčinu zachování toho, co si podržuje neměnnou identitu, slovem jedno (monada). Pojem různosti, nerovnosti, všeho dělitelného, měnlivého a chovajícího se pokaždé jinak nazvali dvojitým, dvojicí – dyadou, neboť taková je v částech povaha dvojího.

Každé číslo odpovídá nějaké síle. Existují přece věci, které mají počátek, střed a konec, a takové formě přisoudili číslo tři (triada – trojice). Všechno dokonalé má takový počátek a je upraveno v souladu s ním. Nejdokonalejším číslem je však desítka (dekada), která v sobě zahrnuje všechny rozdíly čísel, všechny druhy vztahů a všechny úměrnosti (1 + 2 + 3 + 4, dýnamis desítky v Tetractys).

Iamblich: Život Pýthagorův (ukázky)

O pýthagorovcích se vědělo, že byli spíše uzavřeným spolkem a nepřipouštěli si přátelství s cizími lidmi. Tomu odpovídaly i příkazy týkající se mlčení, které je zároveň posilovaly v sebeovládání (ze všech druhů sebeovládání je nejtěžší ovládnout svůj jazyk).

“Ti, kdož mají rozum, nesmějí považovat za neočekávané nic, co se může člověku přihodit, ale naopak musí být připraveni na vše, co není v jejich moci.”

“O filosofii je třeba pečovat víc než o rodiče a o zemědělství, neboť rodiče a rolníci mají zásluhu na tom, že žijeme, avšak filosofové a učitelé mají zásluhu o to, že žijeme dobře a že jsme moudří, protože jsme vynalezli správný způsob, jak si vést v životě.”

Zdeněk Kratochvíl: Pýthagorejství archaické doby

Díogenés Laertios uvádí, že filosofie se nejprve nazývala sofií (moudrostí) a sofos (mudrc) byl ten, kdo se jí pořádně zabýval. Filosofem pak bylo možno označit toho, kdo se s láskou (filia) oddává moudrosti. A právě v případě Pýthagory se má za to, že se s pokorou neoznačoval za mudrce, ale právě za filosofa. Už od sklonku archaické doby je Pýthagorás postavou kontroverzní: ctí jej pýthagorejci a později Platón, ale zároveň na něj útočí Xenofanés, Hérakleitos i jiní.

Zachovaných pýthagorejských zlomků není mnoho a jsou dosti zmatečné. Především se nedochovaly žádné přímé zlomky, pouze referáty o životě a naukách, čili doxografie z pozdní antiky. Dokonce se zdá, že Pýthagorás sám možná ani nepsal, podobně jako třeba Sókratés.

Mnoho nedorozumění spojených s výkladem orfiků, pýthagorejců i Platóna je spojeno s výrazem sóma, který běžně překládáme jako “tělo”, ač jen vzácně odpovídá naší tělesné zkušenosti. Chápeme jej především jako zvláštní paradox zkušenosti vnitřní i vnější, tj. že na vlastní tělo lze nahlížet jako na jeden z předmětů, přičemž je subjektem. Tuto paradoxní jednotu stará doba příliš neakcentuje, jednotliví myslitelé ji uchopují každý po svém. V této staré tradici je tedy tělo chápáno téměř karteziánsky novověce jako “res extensa” (věc rozsažná), zatímco duše takto karteziánsky jako “res cogitans” (věc myslící) chápána není – je životním pohybem spojujícím rozsažnost a vážnost s myšlením a jasem.

Pýthagorás, starší pýthagorovci a pýthagorejci: Zlomky

Pýthagorejci spojovali počátky všech věcí s počátky matematiky a to, co jiní spatřují v ohni, zemi či vodě, oni spatřují právě v číslech. V číslech viděli stavy a poměry harmonií, čísla jsou první z přírody.

“Celý vesmír i všechny věci jsou omezeny třemi, neboť konec, střed a počátek mají číslo vesmíru, a to číslo tři.” (Zl. B 17 z Aristotela)

“Jsou-li dělena čísla ve dva stejné díly, tu zůstává při lichém čísle uprostřed jednotka, při sudém však zbývá prázdné místo, bez pána a bez čísla, jakoby bylo neúplné a nedokonalé.” (Stobaios I 22, 19 W)

“Harmonie je sjednocení mnohonásobně smíšeného a souhlas různě smýšlejícího.” (Zl. B 10 z Nikomacha)

“Jedno je bod, dvě je čára, tři trojúhelník, čtyři jehlan” (Zl. A 13 z Theologumena arithmetica)