Poe, Edgar Allan: Filosofie básnické skladby

Básnění není nutně poeticky abstraktní, může být i ryze racionálním procesem

• Kompozice: „Myslím, že tkví hluboký omyl v tom, jak se obyčejně skládá příběh. Buďto poskytne úkol historie – nebo ho vnukne všední událost – anebo spisovatel sestaví z význačných událostní nejvýš pouhý podklad svého vyprávění – a mezery ve skutečnosti nebo v jednání, které se snad stránka za stránkou objeví, umíní si vyplnit líčením, rozhovorem nebo autorskými poznámkami.“
• Rozsah: „Je-li literární dílo příliš dlouhé, aby se přečetlo na jedno posezení, musíme oželeti nesmírně důležitý účinek, vyplývající z jednotnosti dojmu.“ Čtenářův dojem je rozjitřen světskými starostmi a tuto ztrátu jednoty nelze vyvážit ani rozsahem. Dlouhá báseň je ve skutečnosti jenom sledem krátkých básní, tedy krátkých básnických účinků. Všechna literární díla tedy mají jistou délkovou hranici – četba na jedno posezení.
• Dojem: „Rozkoše nejsilnější, nejvíc povznášející a nejčistší se dochází, jak se domnívám, rozjímáním o krásnu. Když ovšem lidé mluví o kráse, nemyslí tím ve skutečnosti nějakou vlastnost, jak se má za to, nýbrž účinek.“
• Tón: Krása se nejsilněji projevuje v tónu smutku, a tak je smutek ze všech básnických tónů nejoprávněnější.
• Refrén: „Refrén neboli vracející se verš omezuje se na lyriku a jeho působivost je dána jednotvárností – zvuku i myšlenky. Libost vyplývá jedině z pocitu totožnosti – opakování.“ V básni Havran autor ponechává refrén většinou beze změny, nových účinků dosahuje jeho variováním. Proto potřeboval refrén krátký (čím kratší, tím snáze jej bude možno obměňovat) a co je kratší nežli jedno jediné slovo.
• Zvuk: Refrén uzavírá sloky a má-li takovýto závěr mocně působit, musí být zvučný – musí se zdůraznit prodloužením.

„Tím jsem se dostal až k představě zlověstného ptáka havrana, který jednotvárně opakuje jediné slovo ‚Nevermore’ na závěr každé sloky v básni smutného tónu o nějakých sto verších.“

• Námět: Ze smutných námětů je dle obecného soudu lidstva tím nejsmutnějším právě smrt. A kdy je tento nejsmutnější námět nejbásničtější? – Když je těsně spjat s krásou. – Smrt krásné ženy je tedy nesporně tím nejbásničtějším námětem.

„Měl jsem teď sloučit dvojí myšlenku: milence, hořekujícího nad mrtvou milenkou, a havrana, ustavičně opakujícího slovo ‚Nevermore’. Měl jsem tu dvojí myšlenku sloučit a nevzdát se při tom úmyslu použít opakovaného slova pokaždé jinak; ale jediné přijatelné sloučení bylo to, že jsem si představil, jak havran pronáší ono slovo v odpověď na milencovy dotazy.“

Citace z textu Jana Zábrany

„Dokud byla poezie považována za svaté šílenství, posedlost či exaltaci seslanou na toho, v němž se Bohu nebo neznámým silám zalíbilo, dokud básník byl a chtěl být pokládán za pouhý instrument, skrze který je zvěstováno, dalo se stěží čekat, že se od některého z těch políbenců Múz dovíme, jak vlastně píší, jak se svou prací zápolí a co si o své tvorbě myslí: úvahy o řemesle či technice zacházení se slovy se básníkům očividně nehodily do jejich sebeobrazu.

Tabu zrušil až Poe, který básníky své doby obvinil, že z ješitnosti zamlžují pravý stav věcí, a ve své Filosofii básnické skladby promluvil o chladném rozumu, plánovitém rozvržení a uspořádání elementů básně, o aranžmá z hlediska účinku na čtenáře. Bylo to slovo tak nečekané, že se někteří vykládači dodnes domnívají, že jím chtěl pouze epatovat, že jde o jakousi rouhačskou mystifikaci. Vývoj však ukázal, že “nečekanost” byla jen zdánlivá a že Poe patrně jenom pronesl pravé slovo v pravé chvíli, kdy už přihořívalo; nebýt jeho, byl by to co nejdřív vyslovil jiný básník. Tak či onak, faktem zůstává, že předromantickému a romantickému pojetí poezie (Baudelaire pro ně později užil termínu pelikanismus, podle ptáka, který drásá vlastní hruď a sytí se svou krví a srdcem) odzváněly hrany právě v Poeově textu. (Ostatně ani Poeovo průkopnictví není zcela mimo diskusi, Enzensberger se například domnívá, že stopy antitradičního pojetí básnické tvorby by se daly vysledovat už v helénismu.)

Nicméně tradice byla založena: výpovědí o vznikání básně, o relaci inspirace a vědomého úsilí začalo přibývat.“

Text Filosofie básnické skladby přeložil Aloys Skoumal, báseň Havran přeložil Vítězslav Nezval.
Oblíbená básnická sbírka viz samostatný příspěvek Havran a další básně.