Originální titul:
Jak přežít blahobyt
Jazyk: čeština
Rok vydání: 2001
ISBN: 80-7239-072-4
Autor:
Ivan klíma (nar. 1931), český publicista, spisovatel a dramatik, nositel ceny Franze Kafky, ceny Karla Čapka a ceny Magnesia Litera.
„Literatura, která odsuzuje člověka, aniž mu nabídne východisko, prohlubuje jen lidskou bezradnost a vykořeněnost. Literatura by měla lidem dávat naději, která je mimo sféru konzumu a která nutně nemusí být v oblastech, kde lidé po staletí či tisíciletí naději hledali.“
- Nové pojetí času. Vezmeme-li vlastnosti přisuzované Bohu a atributy času, shledáme překvapivé shody. Čas je ve své podstatě nepředstavitelný, je to jediné, co přetrvává (ve vesmíru). Čas je nekonečný, tedy nesmrtelný ve svém trvání, je všudypřítomný – v něm se vše odehrává. Avšak skutečný čas, stejně jako představa o Bohu Stvořiteli, není součástí lidského rozměru (odehrává se v něm jen nepatrný zlomek času odpovídající naši zkušenosti).
- Náhradní sekulární víry. Univerzální moc církve a duchovních hodnot, které představovala, vzaly za své s Velkou francouzskou revolucí a na jejich místo nastoupila obecně sdílená a stále sílící víra v pokrok. Plodem náhradní víry byly i obě vlivné a zároveň zhoubné ideologie dvacátého století – dnes těžko věřit, že mezi stoupenci marxismu i německého nacionálního socialismu nechyběli ani přední vzdělanci oné doby. Náhradní víry nemohou vyřešit náš základní vnitřní rozpor (= vědomí konečnosti života), ale protože neukojená potřeba víry trvá, budou se stále objevovat nové náhradní víry (náboženské, fanatická víra v blahodárnost zdravé výživy, v mimozemský život, v určující vliv postavení planet na život jedince, …). Paradoxní však je, že čím bizardnější se taková víra zdá, tím fanatičtější bývají její vyznavači.
- Racionalismus a iracionalismus. Vůdce sekty Nebeská brána, jejíž členové páchají hromadné sebevraždy, aby jejich duše našly spásu kdesi ve vesmíru, napsal, že “člověk vesmírným letem vyzkoušel způsob, jak opustit zemskou přitažlivost a vstoupit do prostoru nirvány”. Vystihl tak paradox naší současnosti – spojení racionality a iracionality, moderních technologií s předvěkými mýty a náboženskou vírou. Zdá se, že čím víc věda vyvrací prastaré pověry, přichází s novými poznatky a vytlačuje z našich životů tajemství, tím víc si uvědomujeme vlastní nepatrnost a pomíjivost a hledáme útěchu v iracionalitě, protože touha uvěřit něčemu spásnému je člověku vlastní.
- Kult zábavy. Zatímco v oblasti výroby, vědy a techniky se řítíme kupředu (alespoň zdánlivě), v oblasti duchovní se propadáme do prázdnoty – s rostoucím blahobytem se odvracíme od bytostných problémů naší existence a povyšujeme bezstarostnou euforii, spokojenost a štěstí spojené s konzumem na cíl našich životů. Čím zaplnit “mrtvý čas” mezi spánkem a pracovní dobou? Je vytržení z nudy všedního, zracionalizovaného životního běhu prostřednictvím povrchní a pasivní zábavy tolerovatelné, protože je společensky nejméně nebezpečné?
- Umělý svět. Velkoměsto je složitým organismem, naprosto odlišný od původních lidských sídlišť. Velká koncentrace lidí vede k mimořádné specializaci, a tudíž i závislosti na službách ostatních. Člověk se vzdálil svému přirozenému světu, aby mohl fungovat v tom umělém, který mu přináší pohodlí, možnosti a zdánlivou pestrost do života. Stínový svět, přestože se nám zdá zajímavější a spolehlivější, nás ale ochuzuje o to nejpodstatnější – o skutečnost.
- Lhostejnost a agresivita. Dva rysy příznačné pro naši civilizaci – agresivita, kterou obracíme proti svému okolí v případě dlouhodobější frustrace a bezvýchodnosti, a zdánlivě protichůdná lhostejnost, s níž přihlížíme, jak nás průmysl zavaluje zbytečnou nadprodukcí. V těchto podmínkách zkrátka musí růst buď naše lhostejnost k jakýmkoliv hodnotám a touha uniknout do jiného (umělého) světa, anebo naše agrese.
- Svět symbolů. Moderní svět se nezmenšil, jak se tvrdí, naopak – vymkl se z možností naší představivosti. Člověk ale potřebuje žít v představitelném světě s představitelným množstvím lidí, z nichž si může volit své idoly, kteří mu dodají pocit jistoty a stálosti v čím dál nejistější a proměnlivější době. Ve chvíli, kdy pro většinu živých nezbývá místo v paměti, mrtví jsou předurčeni k rychlému zapomenutí. Svět moderního člověka se tak rozpadá na úzký okruh lidí, s nimiž se stýká, a na ty, s nimiž se nesetká a jimž se může obdivovat. Bezejmenný zbytek lidstva má tak podobu krátkých zpravodajských šotů, vsunutých mezi dvě dávky televizní zábavy.
- Svět umění. Umění dává naději, že existuje něco, co člověka přesahuje, co nepodléhá brutalitě prostředí, co platí bez ohledu na situaci (stejně jako víra). Jaké jsou vyhlídky umění v tzv. postmoderní době – podlehne v zápase s mediální kulturou, s produkcí zábavního průmyslu? Umělec, který chce být opravdu viděn a slyšen, musí najít křehký a stále se měnící poměr mezi neotřelostí, která prorazí bariéru (způsobenou nadbytkem vjemů), a srozumitelností (tj. vyjádřením se způsobem, jímž může oslovit/zásáhnout druhé).
- Úpadek jazyka. Konzum a zábava jako hlavní životní náplň mas nemohou zůstat bez vlivu na jazyk coby základní znak lidství a prostředek našeho dorozumívání. Dnes už jazyk většiny lidí neovlivňuje ani řeč bible, ani nadaných vypravěčů, ani komunistických ideologů. Stěžejní vliv má reklama aj. televizní produkce – čili slovník omezený na hesla, fráze, klišé. Chudnutí našeho jazyka odráží chudost našich zážitků, zájmů a schopnosti prožívat.
- Tři rozměry. Víra, naděje a láska. Víra a naděje spojené s posmrtným životem, kterými se po staletí lidé utěšovali v dobách svého utrpení, se vytrácí. Více či méně úspěšně hledáme náhradní víry poskytující náhradní naděje. Vědomí vlastní konečnosti (a nepokračování po fyzické smrti) je příčinou frustrací (sebevraždy, narkomanie), ale i větší zodpovědnosti za sebe sama (péče o zdraví, ekologie).
- Naděje. Lze štěstí lidí měřit rostoucím blahobytem? Jen těžko, novodobý ukazatel blahobytu, tedy rostoucí národní důchod, draze platíme ničením nejen životního, ale i společenského prostředí – stoupajícím počtem lidí, z jejich života se vytratil smysl. Prázdný žaludek vystřídala prázdnota duše.
- Láska. Zatímco potřeba lásky tělesné je stará jako lidstvo (či pochází z doby předlidské), potřeba pocitu lásky je až kulturní objev. Na rozdíl od pudů, které nezměněně trvají (nebo degenerují), vše, co souvisí s kulturou, podléhá vývoji a změnám.
- Konec tisíciletí. Svět, do něhož se rodí dnešní děti, je nejen jiný než svět, kdy končilo první tisíciletí, ale dost se liší i od světa, do kterého se rodili jejich rodiče. Jenže zatímco technický rozvoj i změny životního stylu jsou překotné, biologická podstata člověka zůstává nezměněna. Lidské vášně a city, paměť i rozum jsou stejné jako před tisíci lety, to jen možnosti jejich uplatnění se zmnohonásobily.
- Rodina. Jedním z (nemála) důvodů, proč je rozpad rodiny tak častým jevem v soudobé společnosti, je “nedospělost dospělých” – tedy neschopnost brát na sebe zodpovědnost za své vztahy, za své jednání a jeho následky, čili mj. i za své děti. Už Rousseau formuloval základní problém výchovy: Jak může dobře vychovat ten, kdo sám není dobře vychovaný?
- Škola. Výsledkem současného školství je zaměření na jednotlivé vědní obory. I humanitní obory se pak mění v soubor faktů bez jakéhokoliv vztahu k životu člověka či společnosti. To má za následek fachidiotismus i neschopnost obstát v základních životních situacích.
- Masmédia. Masmediální “kultura”, která se snaží vyhovět průměrnému a pokleslému vkusu masového konzumenta, chce tento “vkus” v konzumentech formovat už od dětství. Vkus, smýšlení i chování samozřejmě ovlivňují i další faktory (ekonomické, sociální, …) a jsou pod vlivem morální prázdnoty a absence tradičních hodnot. Nicméně masová kultura na rozpadu tradičních hodnot parazituje, takže životní postoje mnoha mladých lidí vlastně spoluvytváří.
- Instituce a hnutí. Instituce, spolky, kluby a jiná sdružení by měly hledat cesty, jak ve stále lhostejnější mase konzumentů vzbudit zájem o duchovní hodnoty, umění a činnosti, jež pomáhají rozvíjet lidskou osobnost, namísto aby ji otupovaly a manipulovaly s ní.
- Mládí s vizí. Ekologická hnutí ještě před třiceti lety prakticky neexistovala, ale dnes, kdy mnozí z nás alespoň podvědomě postrádají hlubší smysl života, má myšlenka učinit něco s přesahem daleko do budoucna naději získávat stále více příznivců.
- Je na místě naděje? Uvažujeme-li souhrnně o dějích dvacátého století, můžeme uzavřít, že v jeho druhé polovině se lidstvo začalo chovat rozumněji. Už nepřišla žádná světová válka, zhoubné ideologie typu Hitlerova nacionálního socialismu či ruského leninsko-stalinského socialismu se zcela zkompromitovaly, obrovská totalitní mocnost Sovětský svaz přestala existovat bez krveprolití (jaké si vyžádal pád Hitlerovy říše), varování vědců upozorňujících na ohrožení životního prostředí mají čím dál větší váhu i reálný dopad – vznikají stovky národních parků a mezinárodních úmluv na záchranu ohrožených druhů atp.
- Nová filosofie. I když se na základě svých schopností a tedy i možností (právem?) vydělujeme z ostatní přírody, přesto zůstáváme její součástí, jsme na ní plně závislí, a nemůžeme tedy přežít její zničení. Je třeba toto zdánlivě triviální zjištění přijmout a vyvodit z něj důsledky. Silný individualismus, hlavní motor překotného rozvoje civilizace v posledních letech, versus kolektivismus coby odstrašující přežitek dob minulých – dvě extrémní zkušenosti, které nás nutí hledat rovnováhu. Vstoupili jsme do období globálních problémů – naše rozhodnutí nejsou vždy jen o nás, užitek pro malou hrstku lidí může být smrtonosný pro zbytek lidstva. To sice platilo vždy, ale důsledky nebyly globální, nemohly ohrozit život lidstva jako celku. Naše volba mezi vlastními zájmy a zájmem lidstva, mezi zájmy lokálními a těmi globálními zní: řídit se bezprostředním užitkem pro nás samotné bez ohledu na negativní vliv na ostatní, anebo se této výsady vzdát, omezit své nároky a usilovat o stav trvale udržitelného vývoje? Pravděpodobně nebudeme schopni vzdát se dobrovolně svého blahobytu jen ve jménu jakéhosi abstraktního lidstva, toť pesimistický závěr. Na druhou stranu… Člověk, i když ztrácí víru, že byl stvořen k božímu obrazu, ještě nemusí ztrácet hrdost, že je člověkem. Člověk, i když ztrácí víru v nesmrtelnost své duše, ještě nemusí o ni přestat pečovat. Vše, co lidstvo dokázalo, svědčí o tom, že mezi ním a ostatními tvory je přeci jen předěl a že stojí za to usilovat o vlastní přežití.