Keltner, Tomáš: Transformace vědomí

—

Plnou svobodu přináší jednota těla, duše a ducha. Člověk je trojjediná bytost, tvořená třemi podstatami: tělo (naše hmotné vymezení se v prostoru, nástroj tvorby), duše (vlastní bytost, zdroj životní „božské“ energie, čchi), duch (aktivizuje energii, dává do pohybu tvoření).

Znalost versus dovednost. Můžete mít knihu tisíckrát přečtenou, ale pokud jste nepochopili její obsah a nepřevedli jej do praxe (neprožili), pak jste jen teoretici. Byť s hlubokými znalostmi. Důležité ale je, jaké máte dovednosti. Je třeba získat znalosti, uvědomit si je a aplikovat je.

Rozum a ego působí přes emoce. Emoce jako projev „napadení“, emoce jako alergická reakce těla na rozum. Důkazem alergické reakce těla na rozumové podněty jsou fyzické projevy těla, které neodpovídají aktuální situaci v přítomném okamžiku (například vzpomínka na hádku uvede tělo v napětí, ale v přítomnosti tato hádka neprobíhá, tělo tedy nereaguje na aktuální situaci, duše není přítomna). Tělo reaguje podle svých instinktů, nadledviny vypouštějí adrenalin a tělo se připravuje na pravděpodobný scénář. Tři podstaty trojjediné bytosti jsou sice na sobě nezávislé, ale přesto přímo propojené. Proto je oddělení duše od těla těžce snášeno (pokud se duše nepřemisťuje na jiné místo svobodně), vznikají přitom rozdíly energetických potenciálů. Proto jsme po prodělané emoci unavení. Emoce je jen prostředek k něčemu – prostředek k ovládání. Dokud jsme ovládání emocemi, nejsme svobodní, tj. nevytváříme svou realitu, nejsme tvůrci vlastního příběhu, jsme pouhými diváky či herci.

Ego je hnací silou, která se přes rozum realizuje prostřednictvím fyzického těla. Rozum hraje zásadní roli jak ve vnímání reality, tak i v její tvorbě. Nejduchovnějším aspektem rozumu je víra a jeho nejtělesnějším aspektem je pud sebezáchovy. Podobně jako rozum souvisí s tělem, ego souvisí s duší. Tak jako rozum představuje v jistém smyslu „komunikační“ prostředek mezi tělem a okolím, tak ego představuje komunikační prostředek mezi duší a rozumem. Jestliže se rozum podílí na rozhodování, pak ego je zdrojem motivace (inspirace) a potenciálu. A od koho pochází inspirace? – Od vás, vlastní bytosti. Od toho, kým jste. Tam se zrodil impuls. Ten byl právě prostřednictvím ega předán rozumu a ten použil tělo k vytvoření výsledku.

Osvobození jako první krok transformace vědomí. Osvobození = osvícení. A osvícení je možné prožít pouze v přítomném okamžiku, projekce minulosti a budoucnosti jsou emoce, nechat se ovládat emocemi = nesvoboda.

Přítomnost = tady a teď. V bodě, kde čas protíná prostor, je přítomný okamžik. Vzpomínka není přítomnost, uvádí v život situace a děje, které jsou na jiném místě v existenci, než na jakém se nacházíte vy. Jde o to si prožitou emoci uvědomovat, protože uvědomění znamená přítomnost. Stejně tak když něco vytváříme, soustředěnost na právě probíhající, to je přítomnost. Jak být přítomný? – Zaměřit se na dýchání. Pokud se vědomě soustředíte (pouze) na dýchání, rázem se jako zázrakem přesunete do přítomnosti. Nestačí nám pouze smysly (mužský princip), je potřeba vnímat i mimosmysly (ženský princip). Uvědomit si, co se děje (vně) a uvědomit si sebe (uvnitř). To, co je uvnitř, tvoří to, co je venku. A dýchat.

Světlo a tma. Princip ne-bojování: pokud se světlo setká s tmou, nebojuje, prostě je. Výsledek? Zůstává světlo, nikoliv tma. Světlo je přítomnost a emoce tmou. Ve vědomé přítomnosti neexistuje emoce. Jednoduše jsme-li osvícení, nenacházíme se v temnotách.

Slovo tvoří. Cokoliv řeknete, je jako vystřelený šíp, který letí a tvoří. To, co říkáme, se také podílí na vytváření vlastní reality. Již dávní Toltékové znali moc slova. A právě slova (vnitřní hlas – ego), nikoliv myšlenky, jsou tím, co spouští emoce.

Kde je pravda? – Pravda je předmětem subjektivního vnímání, proto může mít různé rozměry. Prohlížíme-li si stejný objekt, přesto se může můj pohled lišit od pohledu jiných (nahlížím z jiného úhlu). Rozum a ego nám však brání uznat nebo alespoň připustit další rozměry pravdy – rozum ví, co vidí, a ego na tom trvá, nepřipouští cokoliv jiného. Takto často vznikají rozepře, přestože každý z účastníků má svou pravdu, která skutečně odpovídá objektivní realitě. Pokud je pravda v něčem obsažena, vyjeví se sama.

Kde bere rozum tolik energie ke svému vládnutí? – Frekvencí rozumu je buď strach, nebo víra. Rozum nás nutí hierarchizovat, prioritizovat, selektovat. Ale ne vždy lze takto postupovat. Opusťme pozici soudce, vnímejme věci v úrovní očí, tedy na stejné úrovni jako sebe, stejně důležité. Rozum staví a bourá piedestaly, touží a bojí se. Vaším úkolem je pochopit rozum a přivést ho zpět do úrovně očí s vámi. Pozorujte vše, ale nic nehodnoťte.

Pokud se něčeho výrazně bojíte, můžete si být jistí, že se vám vaše obavy splní. Buďto své obavy rozpusťte, nebo se naplní. To, co prožíváte uvnitř, se projeví navenek – ovlivníte realitu kolem sebe podle toho, jak ji prožíváte uvnitř.

Pocit a ztráta svobody. Pocit je určitá frekvence, informace – energie, která se tvoří v lidské bytosti. To, co pocitu předchází, to vstupuje do těla zvenku (citem). Pocity tedy představují stav po citech. Uvnitř těla se něco začíná dít – komunikace mezi všemi třemi podstatami. Vše je v pořádku, pokud ovšem pocit ve formě svobodné vůle může tělo opustit, odejít ven (čakrou, která je průchozí). Pokud pocit zůstal ve fyzickém těle, stal se emocí. Proto máme tendence pocity a emoce zaměňovat. Strach je pocit. Zůstal zadržen v těle, neodešel ven jako projev svobodné vůle.

Všichni vám nastavují zrcadla. Každý ve vašem životě je vám učitelem (k sebepoznání). Tento obraz může někdy bolet, ale je třeba si uvědomit, že to není okolím, to my sami máme potřebu získat odpovědi. A tak je dostáváme. Naše ego se může domnívat, že nám je ubližováno, ale ve skutečnosti to, co se stalo, jsme potřebovali. Potřebovali jsme odpověď, proto k situaci došlo.

Práce s emocemi je základní dovedností vedoucí k transformaci vědomí. Praktikujte tuto dovednost ve všech situacích. Jak se plave ve vodě, můžete do podrobností rozebírat, ale na suchu se plavat nenaučíte. Využijte každé situace, kdy budete moci toto „plavání“ trénovat.

Děti nás neomezují, děti nás navracejí k přirozenosti. Nevnímejte své dítě jako omezení (tuto informaci mu totiž nevědomě předáváme), ono vás tak také nevnímá, a přitom vy jeho omezujete daleko víc. Je velmi důležité, byť časově náročné, se dětem věnovat, ale není třeba děti „odkládat“, děti potřebují být součástí života svých rodičů, co nejvíc to jde, obzvláště v prvních letech života, potřebují s nimi prožívat, účastnit se. Mějte své dítě co nejvíc u sebe.

Důvěřujte sobě a svým dětem. Nesuďte podle „obecných“ norem, jak to „má“ být. Sami to víte nejlépe, stačí respektovat tuto přirozenost. Berte své dítě jako sobě rovné. Veďte své dítě přirozenou cestou potřeby, nikoliv podmínkami a příkazy. Neochočujte jej.

Trojúhelník matka-otec-dítě. V souvislosti s rodičovstvím si představte vztah rodičů a dítěte jako trojúhelník, kde na vrcholech je matka, otec a dítě. Pokud je vztah s jedním rodičem z jakéhokoliv důvodu a jakkoliv jiný nežli s druhým rodičem, pak nastává nerovnováha. Každé dítě má vlastní vztah s oběma rodiči, vlastní trojúhelník. Pokud to rodiče nerespektují, dochází k problémům na úrovni sebevědomí a sebejistoty jednotlivce. Další problémy pramení z nedostatku bezvýhradného přijetí matkou i otcem.

Jako dospělí myslíme, že víme lépe než miminko, co a kdy potřebuje. To je samozřejmě nesmysl, hojně podporován systémy jako medicína, pedagogika apod. Takto miminko ztrácí sebedůvěru. Je přesvědčováno (vlastní matkou!), že nefunguje správně, neodpovídá předpokládanému standardu, je vytlačováno z vlastní přirozené rovnováhy. Přestože dítě bylo původně plně vědomé, začíná pochybovat. Začíná naslouchat a přisuzovat důležitost hlasům zvenčí. Sebevědomí je odvozeno od reakcí okolí. Člověk se postupně stává závislým na hodnocení okolí. Pro miminko existuje pouze přítomný okamžik, nevnímá čas. Pokud mu něco schází, neví, zda se jedná o přechodný či konečný stav, prostě reaguje. Tím nejpřirozenějším způsobem: pláčem.

Dva základní principy – mužský a ženský – spolu jako jediné mají schopnost tvořit nový život. Mužský princip (elementy vzduchu a ohně): akt, hrubohmotnost, smysly. Ženský princip (elementy vody a země): inspirace, jemnohmotnost, mimosmysly. Žena reaguje na širší pole informací než muž. Kromě smyslových a rozumových důvodů na ženu působí její mimosmyslové vnímání. V dnešní době po stovkách let již mnohé ženy samy sobě nerozumějí a podléhají mužskému principu i v hodnocení sebe sama a ve svém chování. Nerovnováha v ženě, její nedůvěra v sebe samu, v to, co cítí, co vnímá, a snaha řídit se jinými (rozumovými) důvody vede k problémům ryze ženských oblastí, jako je např. schopnost otěhotnět, plodit, kojit apod. Žena „vidí“ víc, muž proto vyhledává přítomnost ženy, muž totiž získává informace díky spojení se ženou. Sexuálním spojením předáváte své informace (pocity) druhému člověku do jeho informačního pole a zároveň přijímáte jeho informace. Vzájemně se ovlivňujete.

Úkolem každého člověka je prožívat, objevovat a tvořit. S tímto vědomím vcházíme do této reality. Lidská bytost má vrozenou schopnost tvořit, tedy ovlivňovat. Žít máte proto, abyste prožívali, žili. Žít a užívat si je možné jedině tady a teď v této realitě. Proto jsme se všichni vtělili, abychom to mohli uskutečnit. Je nesmyslné čekat na potom. Žádné potom není, pokud není teď.

Utváření reality je jako plavání. Málokdo umí plavat sám od sebe, aniž ho to někdo, kdo to již umí, naučí. Každý se může naučit plavat. Někdo dříve, někdo později. Stačí pochopit jak a zbytek je praxe. S ovlivňováním reality je to úplně stejné jako s plaváním. Stačí, když uvěříte, pochopíte, jak se to dělá, a zbývá zkoušet a praktikovat. To, jak vnímáte svět (realitu), to, jak ji vnímáte a „překládáte“ si ji do vlastní „řeči“ dobrého a zlého, je tím, co vnímáte uvnitř sebe. Pak tedy to, že nějakou situaci vnímáte jako pro vás „špatnou“, způsobí, že pro vás špatná skutečně bude – a naopak. To vaše vnímání, tedy vy, způsobíte, jak bude ta která situace realizována ve vaší vlastní realitě. Co ovlivňuje naši schopnost měnit realitu? – Je to potřeba být alespoň částečně svobodný. Částečně svobodný znamená vědět o tom, jak je možné vás svobody zbavit.

Pokud tvoříte, pak jste přítomní. Z toho logicky vyplývá, že pokud tomu tak není, netvoříte. Pravda ale je, že tvoříte stále, jen někdy nevědomě. Přítomní jsme všichni stejně, jde jen o to, zda jsme vědomě přítomní. Tvoříte realitu stále, nejen když vědomě ovládáte popsanou dovednost. Stejně tak, jako jste stále přítomní, nejen když si to plně uvědomujete. Jde pouze o to být vědomě přítomný a tvořit.

Náhoda neexistuje a protiklady nestojí proti sobě, nýbrž kráčejí vedle sebe. Takto jsou situace posuzovány rozumem. Jako náhodu danou situaci vnímá jen rozum, protože nedokáže ze své zkušenosti určit kauzální souvislost (nedokáže určit příčinu, jejímž následkem by mohla daná situace být). Stejně tak systém protikladů (dobré versus špatné) byl vytvořen na základě chápání rozumu. Přítomnost se vylučuje z kauzální souvislostí, protože příčina vede z minulosti k následku v budoucnosti. Stejně tak je to s protiklady v přítomnosti. V přítomnosti není protikladů, neboť dobré a špatné přirovnáváme k tomu, co bylo (minulost), nebo k tomu, co z toho bude (budoucnost).

Nemoc je nesoulad rozumu a duše, který tělo projevuje navenek. Nejčastěji jako kožní problémy, ekzémy, případně potíže spojené s dechem.

Nesoulad rozumu a duše v důsledku strachu. Kde je strach, není víra. Pokud strach (z budoucnosti) převáží nad vírou (v přítomnost), ztratí rozum možnosti jednoty s duší. Lidská bytost ztratí schopnost tvořit realitu. Kdo by tedy měl zájem na tom, abyste se báli? Přece ten, kdo vás chce ovládat. Strach souvisí s jistotou. Lidé hledají jistotu, protože mají strach. Mají strach, protože nemají víru. Kdo nemá strach, nepotřebuje hledat jistotu, protože ji už má – má víru. A není přitom ani tak důležité, v co věří. Důležité je věřit, že to, co chceme, je možné.