Poe, Edgar Allan: Havran a jiné básně

Havran

Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje / nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné –
když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání / velmi jemné zaťukání na dvéře – a pak už ne.
„Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné – / jednou jen a pak už ne.”

Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu, / každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne.
Toužil jsem po kuropění; – marně hledaje v svém čtení / ulehčení od hoře nad Lenorou – již poslušné
světice zvou Lenora – nad jménem dívky nadvzdušné, / jež byla mou a teď už ne.

Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohýbá je / s hrůzou – již jsem do té doby neznal ani přibližně;
abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání: / „Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně –
pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně – / jednou jen a pak již ne.”

Tu má duše vzmužila se; řek jsem bez rozpaků v hlase: / „Prosím, pane, nebo paní, odpusťte mi velmožně;
avšak, byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání, / přeslechl jsem zaklepání – je to skoro nemožné,
že jste klepal vy” – a poté otevřel jsem úslužně – / venku tma a víc už ne.

Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách a v strachu, / dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufal snít mimo mne;
ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení, / jenom plaché oslovení „Lenoro!“ zní zimničně,
to já šeptám „Lenoro!“ – a ozvěna dí zimničně / jenom to a víc už ne.

Vrátil jsem se do pokoje, velmi divě se a boje, / když jsem zaslech trochu silněj nový šramot poblíž mne.
„Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice; / podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne –
ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne;” – / vítr a nic jiného už ne.

Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí / vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné;
bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní / usadil se znenadání v póze velmi výhružné
na poprsí Pallady – a v póze velmi výhružné / si sedl jen a víc už ne.

Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu / vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané –
„ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy, / jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane –
řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!“ – / Havran děl: „už víckrát ne.“

Žas jsem nad nevzhledem ptáka, jenž tak bez okolků kráká / bezobsažnou odpověď, jež prozrazuje bezradné;
velmi dobře vím, že není skoro ani k uvěření / pták či zvíře, jež si lení v póze velmi záhadné
na poprsí nade dveřmi – v póze velmi záhadné / a říká si: „už víckrát ne.“

Potom, sedě na mramoru, ustal havran v rozhovoru / jako duše v jedno slovo samotářsky zabrané –
až jsem si řek v duchu, takže nedošlo mu to až k sluchu: / “věřím pevně na předtuchu, osud často okrad mne –
jak mé naděje, i on se k ránu odtud vykradne.” / Však havran dí: “už víckrát ne.”

Zaražen, an na mne hledí s přiléhavou odpovědí, / říkám si: “toť bezpochyby pochyt velmi obratně
od pána, jejž osud vedl neštěstím a navždy svedl, / takže nic už nedovedl zpívat než ty bezradné –
pohřební a smutné písně, refrény, tak bezradné, / jako je: už víckrát ne!”

Když však havran bez ustání ponoukal mne k usmívání, / přistrčil jsem křeslo mysle, že mne něco napadne,
když se vhroužím do sametu ve vzpomínkách na tu větu, / přemýšleje, co as je tu, nad čím řek své bezradné,
nad čím příšerný ten pták zde říká svoje bezradné / “už víckrát ne”.

Tak jsem seděl nad dohady, mlčky, marně, bez nálady / pod ptákem, jenž v hloubi prsou nepřestával bodat mne,
kles jsem s zamyšlenou tváří do podušky na polštáři, / na niž padá lampa, v záři matné, mdlé a malátné,
ale do níž nevboří své ruce, mdlé a malátné, / ona víckrát, víckrát ne.

Zdálo se, že u stínidla houstne světlo od kadidla, / že se bezpochyby anděl v zvoncích z nebe propadne.
„Chudáku, tvůj Bůh ti v zpěvu posílá sem pro úlevu / balzám na tvou starou něhu, po němž navždy vychladne,
po němž láska k Lenoře v tvé mysli navždy zapadne“ – / však havran děl: „už víckrát ne.“

„Proroku,“ dím, „mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel, / synu podsvětí, a přece proroku, pojď hádat mně –
statečně, byť opuštěný žiji zaklet v této zemi, / dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne,
zdali najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne“ – / havran dí: „už víckrát ne.“

„Proroku,“ dím, „mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel, / při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne,
rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji / tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,
jasnou dívku Lenoru kdy v náruči své přivine“ – / havran dí: „už víckrát ne.“

„Tos řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení, / táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! –
nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři, / neruš pokoj mého stáří, opusť sochu, havrane!
Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!“ / Havran dí: „už víckrát ne.“

Pak se klidně ulebedí, stále sedí, stále sedí / jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné;
oči v snění přimhouřeny na pozadí bílé stěny, / lampa vrhá beze změny jeho stín, jímž uhrane –
a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane, / nevzchopí se – víckrát ne.

Překlad: Vítězslav Nezval

Přehled všech básní ve sbírce

Havran; Lenora; Hymnus; Sloky Heleně; Kolosseum; Heleně; Své matce; Zvony; Annabel-Lee; Eulalie; Ulalum; F—S. S. O—D; Spící; Očarovaný palác; Ostrovu Zante; Zem snů; Město v moři; Někomu v ráji; Eldorado; Údolí neklidu; Sen ve snu; Ticho; Červ dobyvatel; Pro Annie; Svatební Ballada; Israfel; F…; Já nedbám…; M. L. S.; Jezero; Duchové mrtvých; Země víl; M. L. S.