Originální titul:
Filosofie (základní problémy)
Jazyk: čeština
Rok vydání: 1996
ISBN: 80-7182-039-3
Autor:
Ivan Blecha (nar. 1957), profesor filosofie působící na katedře filosofie FF UPOL, autor mnoha publikací, mj. také učebnic a skript, zabývajících se zejména otázkami postavení fenomenologie v moderní filosofii.
Druhé, opravené a rozšířené vydání oblíbené učebnice pro studenty SŠ a VŠ, jejíž stránky mapují filosofický vývoj jak z hlediska tematického, tak i historického.
Základem je tázání po povaze celku světa a po místě člověka v něm; základním problémem pak je význam toho, že něco jest (právě zde a právě tak, jak se jeví). Otázka bytí je pak jádrem stěžejní filosofické disciplíny – ontologie. Filosofie stojí na samém počátku rozumově vedeného lidského poznání a je tak zdrojem všech ostatních věd. Ve své klasické podobě vznikla přibližně v 6. stol. př. n. l. ve starověkém Řecku. [PHILEIN – milovat, SOPHIA – moudrost]
Primární otázky bytí
První řečtí filosofové, hledající povahu celku světa, přepokládali jednotnou, neměnnou a trvalou pralátku (Tháles – voda, Anaximenés – vzduch, Hérakleitos – oheň), popřípadě jediný princip (Anaximandros – apeiron, Pýthagoras – číslo). Tento prazáklad, bez ohledu na interpretaci, se obecně nazýval arché – první nepřesné označení bytí.
Kosmologie je spojena s prvními řeckými filosofy, jejichž vnímání světa je prostřednictvím přirozeného uspořádání (kosmos jako přirozený řád věcí).
Parmenidés jako otec ontologie coby základní filosofické disciplíny: Arché musí být odvoditelné z našeho běžného smyslového poznání, nesmí však mít smyslovou povahu (snaha zbavit pralátku její příliš zjednodušené smyslovosti). Rozlišujme proto oblast smyslového názoru (doxa, určité zdání jevů) a oblast vědění a myšlení (epistémé, skutečné poznání pravdy). Nelze se pohybovat jen v oblasti mínění – jen oblast myšlení totiž umožňuje kritické prověřování, kterým lze dojít k pravdě a nikoliv k pouhému zdání. Za princip světa tak považuje bytí (jediné, plné, neomezené, trvalé, nehybné, nepodléhající vzniku, ani zániku). Protože nebytí, tedy NIC, neexistuje (nic není možno myslet – jakmile myslím, myslím vždy něco).
Předsokratovská filosofie, epocha odvážných dohadů a teorií, které vytvořily jakési podhoubí jednotlivých věd, je završena 5. stoletím př. n. l. (končí Démokritem, vrcholným představitelem atomismu).
Metafyzika
Na rozdíl od ontologie, která zkoumá vlastní podstatu bytí v obecné rovině, metafyzika se zabývá vztahem k jednotlivým jsoucnům na základě toho, jak se bytí projevuje ve jsoucím světě (v přírodě, v člověku – vznik, zánik, pohyb, čas, prostor, život, duše, účel, …). Ontologie se tak stává součástí metafyziky. Oba zakladatelé – Platón a Aristotelés – nahlíží na vztah čistého bytí k jednotlivým jsoucnům odlišně. Platón: ideje (EIDOS – vzezření, vzhled) jako pravdivý svět versus námi vnímaná realita jako svět zdání a stínů. Aristotelés: bytí jako součást pohybujících se jsoucen, které z možnosti dynamicky přechází do skutečnosti („podstata, OUSIÁ, nemůže být ani pouze to, co se pohybuje, ani to, co nehybně trvá, ale jednota obojího – jednota látky a tvaru“). Aristotelés tedy klade předsokratovské ARCHÉ, jež původně měla předcházet jsoucímu, přímo do věcí a činí z ní podstatu, která se samovolně projevuje. Příčiny k obsáhnutí celku – 4 principy jsoucna: látková, tvarová, účinná (resp. hybná) a účelová. Nehybný princip, první hybatel – THEOS, jako odpověď na otázky po první účinné příčině a po posledním účelu. Pojmové nástroje, tzv. případky – 10 kategorií k popisu jsoucen: podstata, kvantita, kvalita, vztah, místo, čas, poloha, vlastnictví, činnost, trpnost.
Jsoucno reálné (vyskytující se ve skutečnosti – existence) nebo ideální (pomyslné, myšlené – esence). Některé proudy s ohledem na různé projevy bytí: realismus (učení o bytí nezávislém na myšlení), fenomenalismus (učení o bytí závislém na zkušenosti či vědomí).
Proudy dle počtu druhů bytí, vzájemně na sobě nezávislých: monismus (učení předpokládající pro skutečná jsoucna jediný základní princip), pluralismus (učení o existenci více vzájemně nezávislých principů skutečnosti; nejčastěji jsou 2 – tělesný a duchovní, tedy dualismus).
Proudy dle povahy bytí: materialismus (učení předpokládající zásadně materiální povahu principu bytí, duchovní skutečnost je od ní odvozena), idealismus (učení předpokládající základní povahu jako duchovní; duchovnost vázána na myslící Já – subjektivní idealismus, duchovnost nezávislá na myslícím vědomí – objektivní idealismus).
Novoplatonismus představuje pozdně-antický pokus o domyšlení Platónovy filosofie. Plotínos: Bytí je „přeplněno“ vlastní existencí natolik, že emanuje přes sebe sama a dává tak vzniknout mnohosti, která však nemůže dosahovat původního ideálu jednoho (svou účast na nejvyšším jednom ale neztrácí). Myšlení (novo)platonismusmu ovlivnilo povahu křesťanského myšlení v období patristiky a rané scholastiky. Nejvýznamnější platonici středověku: Origenés, Augustin Aurelius, Anselm, Marsilio Ficino a další. Později ve středověku převládl zájem o Aristotela.
Středověká filosofie bytí
Členění metafyziky (Ch. Wolff): metaphysica generalis (všeobecná metafyzika, ontologie – zkoumá bytí jakožto jsoucno, kategorie jsoucna a jeho příčiny) a metaphysica specialis (speciální metafyzika – zkoumá bytí v jeho konkrétních projevech). Porfyriův strom jako názorná definiční hierarchizace pro obecné uspořádání skutečností.
Metaphysica generalis
Spor o univerzálie: existují obecné pojmy (univerzálie) reálně, tj. samostatně po vzoru platónských idejí, anebo jen v našem rozumu jako abstrakce (čili jen jako jména, nomina)? Realismus: univerzálie existují před věcmi a nezávisle na nich, ante res. Nominalismus: univerzálie používáme jen k označení věcí, existují tedy až po nich, post res. Nejvlivnějším proudem se nakonec stává tzv. umírněný realismus, vyvlékající se jak z přílišné intimity a kontemplace krajního realismu, tak z přílišného materialismu, k němuž tíhl nominalismus. Dle umírněných realistů (Abélard, T. Akvinský) jsou univerzálie ve věcech (in rebus) jako aristotelské formy.
Zatím jediná možná definice bytí: bytí je vším, co jest nebo co může být a přitom v sobě nechová vnitřní rozpor, který by mu bránil v tom, aby bylo. Analogia entis: jednotlivá jsoucna se na nejvyšším bytí podílejí a liší se jen stupněm této účasti na něm (jen analogie). Transcedentálie: ve vztahu k jednotlivým jsoucnům se bytí s ohledem na svou „intenzitu“ nezužuje; tyto vlastnosti jsoucna splňují 4 transcedentálie: jednota (je nedělitelné), pravda (je pravé), dobro (je lepší být než nebýt – tedy je dobré být), krásno (být jedním, pravým a dobrým je krása plného řádu a vyváženosti držíce sebe sama). Bytí jako existence je nekonečné, avšak bytí udělené jednotlivým esencím je omezeno na konečnou míru.
Metaphysica specialis
Metafyzická kosmologie, ve scholastice vlastně přírodní filosofie obecně, se zabývala problémem prostoru, času a pohybu, (ne)konečnosti vesmíru, jeho uspořádáním, rozdíly mezi (ne)živou přírodou (jak se mohou tělesa vyskytovat a vzájemně na sebe působit?).
Metafyzická psychologie se zaměřovala na specifickou povahu člověka (jeho duši), vztah duševna a tělesna, (ne)smrtelnost duše atd.
Přirozená teologie se jako třetí část speciální metafyziky snažila prostřednictvím ontologie prokázat boží existenci – úkolem bylo pomocí příkladů z přírody přispět k důkazu o existenci Boha, velkou váhu si přitom získaly důkazy setříděné T. Akvinským. Středověké důkazy boží existence byly přímé (T. Akvinský, A. Cantenburský) a nepřímé (kosmologické, kontingentní, stupňovité a teologický – T. Akvinský).
Současná filosofie bytí
O návrat k ontologii a otázkám bytí se ve 20. století pokusili 2 významní filosofové: M. Heidegger a N. Hartmann, jejichž základním poselstvím bylo „nechat jsoucno být tak, aby se ukázalo samo“. Heidegger vyčítá filosofické tradici, že „zapomněla na bytí“ (kladla otázky nesprávně, takže k bytí nemohla proniknout), protože neuměla respektovat tzv. ontologickou diferenci (rozdíl mezi být a jest). Kritizuje pojímání bytí jen jako jedno ze jsoucen. Nová (fundamentální) ontologie se podle něj musí opírat o zjištění, že bytí je cosi, co nelze popsat tradičním způsobem, a že se tedy k němu dostaneme pouze rozborem toho jsoucna, kterému v jeho existenci jde o jeho vlastní bytí (tím je odhaluje). Německý filosof Hartmann zase tradiční ontologii vyčítá, že v realitě vidí jen to, co vyhovuje nárokům lidského myšlení, a řešení vidí v pojetí reality jako souboru vzájemně se prolínajících vrstev, které si zachovávají svou jedinečnost, ale zároveň tvoří reálnou jednotu (snaha dostihnout bytí v podobě, která platí pro všechny reality). Hartmann rozlišuje 4 základní vrstvy reality: (1) vrstva věcí a fyzických procesů, (2) vrstva živých organismů, (3) vrstva duševní – lidské vědomí, (4) vrstva duchovní – lidská kultura.