Kahneman, Daniel: Myšlení, rychlé a pomalé

V 70. letech sociální vědci všeobecně akceptovali dvě základní myšlenky o lidské povaze:

1. Lidé jsou obecně racionální a jejich uvažování je obvykle správné (rozumné).
2. Emoce typu strach, láska či nenávist vysvětlují většinu případů, kdy se lidé od racionality odchýlí.

Oba tyto zavedené předpoklady autoři zpochybnili, dokumentovali systematické chyby v běžném uvažování normálních lidí a vysledovali původ těchto chyb v mechanismu kognice (poznávání), tedy nikoliv v emocemi narušeném uvažování.

1) Dva systémy

Představení dvou rozdílných přístupů k myšlení – co je automatické fungování tzv. Systému 1 a co řízené fungování tzv. Systému 2?

Systém 1: Rychlé myšlení (intuice) – funguje automaticky a rychle, s minimálním nebo žádným úsilím, bez úmyslu. Pro situace vyhodnocené jako kognitivně snadné.
Systém 2: Pomalé myšlení (záměr) – přiděluje pozornost vědomým duševním činnostem, které ji vyžadují, včetně složitých úvah, propočtů a jiných rozmanitých úloh, které vždy vyžadují pozornost (a jsou přerušeny, je-li pozornost odvedena jinam). Primárně pro situace představující kognitivní vypětí.

Myšlenkové konstrukce. Automatická činnost Systému 1 generuje překvapivě složité modely myšlenek, ale pouze Systém 2 dokáže konstruovat myšlenky v uspořádané sérii kroků. Systém 1 exceluje v integrování informací o jedné věci, identifikuje jednoduché vazby, ale nedokáže se zabývat více rozdílnými tématy současně, natož je vyhodnocovat. Systém 2 se umí řídit pravidly, porovnávat věci na základě více atributů a provádět záměrné volby mezi alternativami. Proto jsou pro nás nejnáročnější právě ty formy pomalého myšlení, které vyžadují, abychom mysleli rychle.

Omezená pozornost. Činnosti v rámci Systému 2 však mají nutnou podmínku – pozornost, a ta je limitovaná. Disponujeme omezeným objemem pozornosti, kterou můžeme přidělovat různým činnostem, a pokud tento objem překročíme, dojde k selhání. Intenzivní zaměření pozornosti může vést k tomu, že je člověk doslova slepý, a to i k podnětům, které by normálně nepřehlédnul (viz známý test The Invisible Gorilla).

Efektivita v myšlení. K aktivaci Systému 2 dojde, když mysl detekuje událost vybočující z modelu světa udržovaného Systémem 1. Tedy naprostou většinu toho, co Systém 2 zpracovává, má svůj původ v Systému 1, ale Systém 2 přebírá kontrolu v komplikovaných situacích a obvykle pak mívá “poslední slovo”. Dělba práce mezi systémy je velmi efektivní: minimalizace úsilí, optimalizace výkonu.

Kognitivní iluze. Často i nevědomé iluze myšlení; sklony a zažité vzorce myšlení, které vedou k mylným úsudkům. Je potřeba (se naučit) rozpoznávat ty situace, ve kterých jsme náchylní k omylu v úsudku, a pokusit se jim vyhnout, obzvláště v důležitých záležitostech.

Myšlení pod kontrolou. Konflikt mezi systémy, tj. mezi automatickou reakcí (např. vynadat někomu v momentě popuzení) a záměrem reakci řídit, je v našich životech běžný. Jedním z úkolů Systému 2 je proto i překonávání podnětů Systému 1 = sebekontrola.

• Stav “Flow”, optimální prožitek. Prožívání “flow” lidé popisují jako “stav nenucené koncentrace tak hluboké, že ztrácejí ponětí o čase, o sobě i o svých problémech”. Je to vynakládané mentální úsilí bez nutnosti (sebe)kontroly, tj. bez spotřebovávání síly vůle, tedy “optimální prožitek” – viz M. Csikszentmihalyi. V tomto stavu jsou jasně odděleny dvě formy úsilí: koncentrace na úkol + záměrná kontrola úsilí. Ve stavu “flow” však udržování záměrné pozornosti nevyžaduje uplatňování sebekontroly, a tak se uvolňují mentální zdroje, a ty v plné kapacitě můžeme nasměrovat na danou činnost.
• Kognitivní zaneprázdněnost. Když je Systém 2 zaneprázdněný, má na naše chování větší vliv Systém 1, tj. méně se kontrolujeme, podléháme impulsivním rozhodnutím. Protože sebekontrola vyžaduje pozornost a úsilí = Systém 2.
• Vyčerpání ega. Pokud se musíme nutit do činností, na další úkoly už nám zbývá mnohem méně sebekontroly, vyčerpali jsme ji. Na rozdíl od kognitivní zátěže souvisí vyčerpání ega alespoň částečně se ztrátou motivace, tj. po vynaložení úsilí na jeden úkol nemáme chuť jej vynakládat na další.

Myšlenkové asociace. Myšlenky, které byly vyvolány nějakým podnětem, spouští kaskádu dalších myšlenek. Např. slovo evokuje vzpomínky, které evokují emoce, a ty zase evokují výraz tváře a další tělesné reakce. Děje se tak rychle, automaticky – práce Systému 1. Ten si spojí různé podněty do určitého kontextu, příběhu, reprezentace reality. Provede rychlé vyhodnocení, aby nás připravil na budoucí událost, která by mohla pravděpodobně nastat. Poznání je záležitostí celého těla – přemýšlíme nejen svým mozkem, ale také svým tělem. Ne všechny asociované myšlenky však vědomě registrujeme, mnoho z nich uniká před naším vědomým já. Je těžké se smířit s představou, že máme omezený přístup k práci naší vlastní mysli, ale je to tak. Reciproční vazby jsou v asociačních sítích běžné. Např. když se bavíme, usmíváme se, a úsměv v nás ještě víc podporuje pocit pobavení.

Priming. Primární myšlenka, která se aktivuje v souvislosti nějakým podnětem, ale aniž bychom si to uvědomovali, je ovlivněná nějakou právě prožitou/prožívanou zkušeností.

Iluze pravdivosti úsudku. Vzniká chybným úsudkem o kognitivní snadnosti, a pod dojmem známé informace/situace (zážitek známosti) necháme pracovat pouze Systém 1, nedojde tedy k preciznějšímu přezkoumání Systémem 2. Spolehlivým způsobem, jak přimět lidi věřit nepravdám, tak bývá jejich časté opakování, neboť vejdou ve známost, a ta se pak špatně odlišuje od pravdy (resp. málokdo se namáhá s ověřováním).

Teorie normy. Systém 1 odlišuje překvapivé od normálního. Jeho hlavní funkcí je udržovat a aktualizovat model vašeho světa, který reprezentuje, co je v něm tzv. normální. Systém 1, který rozumí jazyku a dalším vjemům, má přístup k normám různých kategorií, které udávají rozsah možných (uvěřitelných) hodnot a nejtypičtější výskyty. Často tak nabízí Systému 2 (našemu vědomému já) interpretaci k akceptaci. Máme sklon používat kauzální myšlení Systému 1 nevhodně – hledáme logické příčinné souvislosti i v situacích, které vyžadují statistické uvažování. Systém 2 se může naučit myslet statisticky, ale jen málo lidí získá potřebný trénink.

Rychlé závěry. Když si Systém 1 není jistý, vybírá největší pravděpodobnost na základě zkušeností – nedávné události a současný kontext mají při určování interpretace největší váhu. Přičemž záznam vědomého pochybení Systém 1 už pak neudržuje, toho je schopen pouze Systém 2. Systém 1 má sklon věřit, Systém 2 je kritický a prověřuje. Proto jsme-li vyčerpaní (nedostupnost Systému 2), jsme snáz ovlivnitelní.

2) Heuristiky a zkreslení

Studie heuristiky úsudku – proč je pro nás tak obtížné uvažovat statisticky?

Zákon malých čísel: Sklon věřit, že malé vzorky přesně vystihují populaci, ze které byly vybrány, je součástí obecnějšího poznatku – máme sklon nadhodnocovat konzistentnost a koherenci čehokoliv, co vidíme.

• Systém 1 nemá sklon k pochybnostem, potlačuje dvojznačnosti, konstruuje příběhy. Bez zásahu Systému 2, který dokáže pochybovat a současně udržet v paměti nekompatibilní možnosti, nejsou spontánní příběhy Systému 1 negovány, a mohou tak vyvolávat asociace zdánlivě pravdivé.
• Nadměrná důvěra v malé vzorky je jedním z příkladu toho, že věnujeme víc pozornosti obsahu sdělení než informacím o jeho spolehlivosti. V důsledku toho si vytváříme pohled na svět kolem, který je jednodušší a celistvější, než jak data ve skutečnosti ukazují. Činit rychlé závěry je bezpečnější ve světe našich představ, než je tomu v realitě.

Efekt ukotvení: Uvažujeme-li o konkrétní hodnotě něčeho předtím, než máme tuto hodnotu odhadnout, náš odhad/úsudek bývá ovlivněn “kotvami”, i zcela nahodilými či iracionálními. Pokud máme odpovědět na obtížnou otázku, je pro nás přirozené, že se chytáme každého “stébla”. Kupř. když uvažujeme, kolik bychom měli zaplatit za nějaký dům, budeme ovlivněni požadovanou cenou. Měli bychom si být vědomi kotvících účinků a obzvlášť jde-li o něco důležitého, raději mobilizovat Systém 2.

Heuristika dostupnosti: Posuzujeme velikost nějaké kategorie, četnost nějaké události atp. na základě snadnosti, s jakou si vybavíme příklady výskytu. Zajímavé je, že počet vybavených příkladů je často až druhotný (znamená zapojení Systému 2), stěžejní je snadnost vybavení si v mysli (tedy heuristika Systému 1). Tím pádem jsme velmi pod vlivem nejbližších vzpomínek, tj. událostí poslední doby, a zde mohou náš obraz světa velmi silně ovlivňovat média.

Heuristika reprezentativnosti: Konflikt intuice (= reprezentativnosti) a logiky (= pravděpodobnosti), tedy opět Systém 1 vs. Sytém 2. Zaměříme se na zařazení posuzovaného do nějakého známého stereotypu (podlehneme snaze vytvořit si ucelený, uchopitelný příběh) a přitom ignorujeme tzv. základní poměr (četnosti, základní statistické informace), který ale poskytuje mnohem kvalitnější důkaz, protože je důležitým hlediskem za všech okolností, zatímco připodobnění ke stereotypu nikoliv. Nekriticky tak zaměňujeme uvěřitelnost za pravděpodobnost, následkem čehož je kognitivní klam.

Regrese k průměru: Kritika podprůměrného výkonu ani chvála nadprůměrného výkonu nevedou ke zlepšení, respektive ke zhoršení. Fluktuace v kvalitě výkonu je náhodná, dojde-li k výkyvu, nejpravděpodobněji bude následovat právě návrat ke standardu.

3) Přehnaná sebedůvěra

Úvahy o nadhodnocování vlastního pojetí reality – proč jsme tolik přesvědčení o tom, co si myslíme, že víme, nadhodnocujeme naše poznání a podhodnocujeme roli náhody?

Iluze pochopení – zkreslení zpětného pohledu, zkreslení úsudkem, zkreslení výsledkem: Zpětný pohled nám ovlivňuje událost/výsledek předchozích rozhodnutí a čím horší výsledky, tím větší zkreslení zpětného pohledu. Důsledkem toho tak bývá v jednom případě neochota rozhodovatelů brát na sebe rizika (např. lékaři raději zvolí obtížně kritizovatelný konvenční postup, i s vědomím, že to není nejlepší volba), v druhém případě pak adorace nezodpovědných, riskantních rozhodnutí, která shodou okolností (štěstí) vyšla. Je to naše iluze pochopení minulosti.

Iluze platnosti a dovednosti: Ve zpětném pohledu nám musí vše dávat smysl, a proto nabýváme silného přesvědčení, že to, co dnes ve zpětném pohledu je tak zřejmé a do sebe zapadající, bylo možné včera předvídat. Iluze, že dokonale chápeme minulost, v nás povzbuzuje nadměrnou důvěru ve schopnost předvídat budoucnost. Experti na predikce v různých odvětvích jsou tak vedeni na scestí ani ne tak tím, v co věří, jako tím, jak uvažují (přesvědčení ve vlastní erudici coby indikátoru přesnosti odhadu). Chyby v předpovědích jsou nevyhnutelné, protože svět je nepředvídatelný. Krátkodobé trendy dokážeme odhadnout i při našich kognitivních iluzích, ale na dlouhodobé prognózy usuzovat nedokážeme.

Intuice versus matematika: Nadhodnocujeme kvality vlastního úsudku, ale opomíjíme slabiny mysli v porovnání se spolehlivostí statistických metod – jsme nekonzistentní (o dané věci bychom s odstupem času usuzovali jinak, neboť jako lidé podléháme momentálním vlivům, okolnostem, které podmiňují naše mentální rozpoložení). Intuitivní “klinický” úsudek však zdaleka nemusí předčit jednoduchá statistická pravidla. Chceme-li maximalizovat přesnost předpovědí, rozhodnutí by nemělo být ponecháno pouze na intuitivním posudku, nebojme se to nechat i na vzorcích, ideálně zkombinovat obojí. A to přes naši vrozenou averzi vůči algoritmům (chceme preferovat inteligenci přirozenou před umělou).

Úskalí pohledu “zevnitř”: Máme tendenci upřednostnit osobní dojem insidera před pohledem zvenčí, obzvlášť není-li kompatibilní s naším pohledem, snadno jej vyřadíme z úvahy (jako pouhou nezáživnou statistickou informaci).

Optimismus jako motor kapitalismu: Optimistická zkreslení jsou obdobná těm kognitivním. Jenže optimismus je ceněným artiklem, a to jak společensky, tak na trhu: více jsou oceňováni ti, kteří poskytují nebezpečně zavádějící, avšak příznivé informace, než ti, kteří říkají nepříjemnou pravdu. Optimistický přístup i přes svá nesporná pozitiva (jako např. motivovanost, silnější odolnost, …) zahrnuje i to, že si člověk připisuje zásluhy za úspěch, ale nepřipisuje si vinu za neúspěch.

4) Volby

Pohled behaviorální ekonomie na rozhodování ekonomických činitelů – prospektová teorie (model volby), framing efekty (zarámování problému), aneb proč se odchylujeme od pravidel racionality?

Racionalita versus rozumnost: Racionalitou jedince míníme jeho vnitřní konzistenci (racionální člověk může klidně věřit na duchy, pokud jsou jeho ostatní názory konzistentní s existencí duchů). Racionalita je logická koherence – ať je rozumná, nebo ne. Na předpokladu racionality staví liberální přístup k veřejné politice – tj. nezasahovat do práva jednotlivců na svobodnou volbu, pokud tyto volby nepoškozují ostatní.

Bernoulliho teorie: Předkládá užitkovou funkci, kde štěstí jedince je založeno na užitku ze svého majetku.

• Teorie očekávaného užitku: Rozhodovací váhy jednotlivým možnostem udělujeme shodně s pravděpodobností, že nastanou.
• Chyby v Bernoulliho teorii – chybějící faktor referenčních bodů: Na stejné úrovni majetku nebudou dva jedinci pociťovat stejné uspokojení, je rozdíl v tom, pokud se na tuto úroveň dostanou ztrátou nebo ziskem. Uspokojení z užitku je tedy podmíněno nedávnou změnou v majetku, a to vzhledem k různým stavům majetku definovaným v referenčních bodech (výchozí stavy). Stejně tak je referenční bod důležitým vstupem pro posouzení očekávaného užitku při rozhodování riziko vs. jistota.

Prospektová teorie neboli “teorie vyhlídek” (prospects): analýza rozhodování za rizika zohledňující princip referenčního bodu (referenční stav majetku a vůči němu definované výsledky rozhodnutí coby nositelé hodnoty typu zisk/ztráta), princip klesající citlivosti a princip averze ke ztrátě (tendence ztráty vnímat jako větší hrozbu, než je lákadlo v podobě zisku o téže hodnotě, jelikož jsme více motivováni vyhnout se ztrátám než dosáhnout zisků). Prospektová teorie chce tedy více “zlidštit” chování jedince (humans), a cestou selhání racionality tak nabídnout protiváhu standardu racionální ekonomické teorie, který předpokládá zcela racionální chování jednotlivců (ekoni – econs). Na rozdíl od teorie očekávaného užitku v prospektové teorii nemusí být váhy rozhodování identické s pravděpodobností. “Zachovali jsme teorii očekávaného užitku jako logiku racionální volby, ale opustili jsme myšlenku, že lidé provádějí perfektně racionální volby.”

Dominance negativity: Mozek člověka i dalších živých tvorů dává vlivem evolučního vývoje prioritu negativním podnětům, tyto primárně zpracovává (jako možné hrozby), aby mohl rychleji reagovat. Negativum tedy v našem vnímání přebíjí pozitivum v mnoha směrech a averze ke ztrátám, která má svůj původ v Systému 1, je příkladem tohoto mechanismu.

• Majetnický efekt (Endowment effect): Faktor lpění na věcech, které již máme, určité citové pouto, které může způsobit, že oproti předpokladu racionality nejsme ochotni “směnit” ztrátu vlastněné věci za odpovídající protihodnotu (jeden z mnoha projevů averze ke ztrátě).
• Obrana statu quo: Potenciální “poražení” budou ve svých aktivitách důraznější než potenciální “výherci”, a tak averze ke ztrátě představuje silnou konzervativní sílu, která preferuje minimum změn směrem od daného statu quo. Díky tomuto konzervatismu setrváváme ve své čtvrti, ve svých vztazích, ve své práci, … je to gravitační síla, která drží náš život pohromadě, poblíž referenčního bodu.
• Opomenutí jmenovatele (Denominator Neglect): Událostem s nízkou pravděpodobností se přiděluje mnohem větší váha, pokud jsou popsány jako relativní četnost (kolik je v poměru s opačnými jevy), než když jsou uvedeny v abstraktnějších formátech, např. v procentech. Formát četnosti totiž vyvolá v naši mysli představu oněch individuálních případů, čímž ji posílí vůči celé skupině, protože Systém 1 je mnohem lepší ve zpracování informací o jednotlivcích než o kategoriích. Obecně tedy živější popis produkuje pro tutéž pravděpodobnost vyšší rozhodovací váhu, což zároveň představuje příležitost k manipulacím.

Efekty rámců (Framing Effects): Zarámování výsledku volby do emocionálně přijatelnější formy zvyšuje pravděpodobnost této volby. Systém 1 podléhá zkreslení ve prospěch jisté věci formulované jako “ZŮSTANE VÁM (20 z 50)” a v neprospěch stejné alternativy, bude-li formulována jako “PŘIJDETE O (30 z 50)”. Mnohem raději se vzdáme slevy (obětujeme zisk), než aby platili příplatek (dopustit ztrátu). Přestože ekonomicky jde o ekvivalenty, emocionálně ekvivalentní nejsou.

5) Dvě já v nás

Teorie o prožívajícím já versus pamatujícím já – jak se dvě já uvnitř jednoho těla snaží dosáhnout štěstí, co tato dualita představuje pro jednotlivce, ale i pro společnost celkově?

Konflikt zájmů dvou já: Prožitky (prožívající já, probíhající přítomnost, žití) a vzpomínky (pamatující já, odskok z přítomnosti do minulosti, posuzování): Vzpomínky představují všechno, co si zachováme z našich životních prožitků, cokoliv zpětně posuzovaného je tedy úhlem pohledu pamatujícího já.

• Efekt “peak-end”: Retrospektivní hodnocení prožitku není citlivé na délku trvání prožitku, větší váhu přikládá dvěma konkrétním okamžikům – maximální intenzitě (peak) a intenzitě na konci (end).
• Tyranie pamatujícího já: Prožívající já nemá hlas a pamatující já se někdy plete. Záměna prožitku se vzpomínkou na něj představuje další kognitivní iluzi, díky níž můžeme snadno uvěřit, že příjemný prožitek byl vlastně nepříjemný (vlivem nepříjemných okolností vzpomínky na tento prožitek).

Omyly afektivního prognózování: Vidinu vlastního štěstí nezakládáme na svém pocitu/přání, ale na určité populární nebo obecněji rozšířené představě o štěstí (např. dosažení určitého majetku, sociálního statusu, místa k životu atp.). Teorie osobního štěstí, která nebere v úvahu, co lidé chtějí, jaký mají cíl, nemůže obstát. A stejně tak nelze ignorovat, jak se lidé ve skutečnosti cítí, když prožívají svůj život, a místo toho se pouze zaměřovat na to, co si o svém životě myslí. Je třeba přijmout složitost hybridního pohledu, ve kterém se zvažuje štěstí jak pamatujícího já, tak prožívajícího já.

• Iluze zaměření: Nic v životě není tak důležité, za jak důležité to pokládáme ve svých myšlenkách. Omyl, kterého se v tomto případě dopouštíme, spočívá v pozornosti na vybrané okamžiky a v opomíjení toho, co se děje v mezidobí.
• Mylné chtění (Miswanting): Nesprávné volby vznikající v důsledku chyb afektivního předvídání či iluzí zaměření. Pod jejich vlivem totiž můžeme preferovat ty statky a prožitky, které jsou zpočátku vzrušující, byť posléze svou přitažlivost ztrácí, na úkor těch prožitků, které si zachovávají svou hodnotu (a tedy ve skutečnosti větší vliv na životní pocit) dlouhodobě. V duchu pravidla peak-endu tak pomíjíme dobu trvání.