Osho: Bdělá pozornost

Mnoho nemocí, jedna medicína

Meditace není koncentrace, ani kontemplace. Meditace není opakem činnosti. Nejste sice tím, kdo koná, ale jste pozorovatelem (konání, které probíhá dál). Meditace je dokonalá vnímavost, nezkreslená myšlením.

• Koncentrace = logické přemýšlení a je metodou vědy; jde o zaměření na jeden bod, má velmi úzký záběr (tunelové vidění) a jediný pohyb mysli je směrem do hloubky – například řešení nějakého konkrétního úkolu.
  • Koncentrace není pro mysl zcela přirozená (mysl je spíš tulák), je proto i namáhavá.
• Kontemplace = logické snění a je metodou filozofie; má širší záběr, ale má své vymezené téma, v rámci kterého se mysl volně pohybuje – například rozjímání o kráse (krásných věcí je spousta a mysl může přecházet od jedné k druhé). Duchovno však nemůže využívat koncentraci či kontemplaci, protože ty se zabývají objektem (jsou tedy záležitostí mysli), duchovno se zabývá tím koncentrujícím/kontemplujícím subjektem.

Proč se pořád za něčím ženeme? – Abychom utekli / odvrátili pozornost od sebe samotných. Bojíme se sebe (poznat). Bojíme se, že nejsme tím, za co nás ostatní mají, a zároveň se bojíme, že tím jsme.

• Vše, co jste neprožili naplno, vás pronásleduje a křičí: „Dokonči mě! Prožij mě!“. Proto s sebou vláčíme tolik z minulosti a s každým neprožitým okamžikem si zatěžujeme přítomnost. A budoucnost v nás pak přirozeně vyvolává strach.

Úplná relaxace je nejvyšší stav. Člověk jako jediný tvor není uvolněný, protože bývá obětí své mysli.

• Nejprve vycházejte z obvodu – tam se nyní nacházíte a začínat se dá jen tam, kde zrovna jste. Uvolňujte okraj svého bytí – uvolňujte tělo, své chování, své jednání (uvolněně choďte, jezte, mluvte, poslouchejte). Všechno zpomalte, nikam se nežeňte. Napětí je spojeno se spěchem, strachem a pochybnostmi.
• Poté jděte hlouběji – uvolněte mysl. Když poslechne tělo, poslechne i mysl.
• Uvolněte emoce.
• Proniknete do nejniternější podstaty svého bytí, jež se nachází mimo tělo, mysl a emoce: do samého centra své existence.

Mysl je dokonalá, stav bez mysli je ještě dokonalejší. Inteligence je vám k ničemu, nejste-li inteligentní natolik, abyste věděli, jak ji máte používat. Každý hlupák, s kterým se setkáte, je konečným produktem miliony let trvající evoluce. Nebudete-li bdělí a vnímaví, těžko překonáte miliony let starou mysl a její fungování – zázrak, který dosud nic na světě nedokáže napodobit, nahradit či snad překonat.

Připravte se na překvapení

Vím, že nic nevím. Mysl je soudce – ukazuje nám jen to, co se jí hodí. Fungujte ve stavu nevědění (= bez myšlenek), protože člověk, který neví, je schopen žasnout.

Ego není já. Ego neznamená myslet na sebe, ego existuje jen proto, že jste na sebe zapomněli a nevíte, kdo jste. Ego je falešná náhražka, kterou jste vytvořili místo vlastního já. Ego zmizí, jakmile se rozpomenete sami na sebe (temnota pomine, jakmile se rozsvítí).

Mysl je pozorované, nikdy ne pozorující. Vidíte, jak hlavou proplouvají myšlenky všech druhů, ale neztotožňujete se s nimi (pozorování = neztotožňování).

Mysl vlastnící člověka. Člověk není (jen) svou myslí, ale často se chováme jako těla bezvýhradně sloužící své mysli. Nejde o to s myslí bojovat, jde o to mít ji pod kontrolou, tj. umět ji používat.

Bdělá pozornost v současném světě

Mysl je hloupá, je-li spojená s minulostí. Hloupá mysl vždy jedná na základě minulosti, kdežto inteligence se o minulost nezajímá – je vždy v přítomnosti. Na otázku odpoví buď vaše paměť (to jste ale otázku pořádně nevnímali a říkáte naučenou, připravenou odpověď), nebo vaše inteligence (jednáte v přítomnosti – pozorně a vnímavě). Proto se děti tak snadno učí – jejich mysl ještě není zatížena nákladem mrtvých vzpomínek a informací, umí ještě žasnout a vidět jen danou situaci, protože nic jiného neznají. Inteligence se vždy řídí sama sebou. Nikoho jiného neposlouchá, má vlastní cestu.

Moudrost není otázkou vědomostí. Moudrost je spjatá s bdělou pozorností, inteligencí a pochopením. Využívejme mysl, kdykoliv potřebujeme, ale nenechme ji využívat nás.

Sebepoorování vs. sebeuvědomování. Jakmile začnete přemýšlet (sebepozorování, introspekce), vytvoříte bariéru a nemůžete vědomě pozorovat (sebeuvědomění). Při sebeuvědomění nejsou žádné myšlenkové pochody – neanalyzujete důvody (minulost), neslibujete si poučení pro příště (budoucnost), jen jste vědomí, vnímáte (přítomnost).

Existenci tvoří jak vnitřní, tak vnější. Stavění těchto realit do protikladu člověka ničí. Nejde přitom o protipóly, ale o jeden celek – dvě strany téže mince, jež lze rozlišovat, ale nelze oddělovat. Není zdravé klást důraz na jeden (zpravidla vnitřní „duchovní“) a druhý upozadit (typicky vnější coby „materialistický“). Úlohou mistra je vytvářet soulad mezi vnitřním a vnějším, přijetí obojího.

Neposuzujme druhé. Tímto způsobem jednají lidé toužící po dominanci. Když někoho posuzujete, snažíte se zasahovat do jeho života a ovlivňovat věci, do nichž vám vůbec nic není. Opravdový autentický člověk pomáhá druhým, aby byli sami sebou. Neposuzujte lidi, raději je milujte. Láska nezná posuzování.

Logika ega: Co je pro ego zisk, je pro duši ztráta. Nejjednodušší věc na světě bývá vždycky nejobtížnější. A její obtížnost spočívá právě v tom, že je jednoduchá. Příčinou je prostá logika ega: když se snažíte dělat složité a obtížné věci, posilujete tím ego, dokazujete mu jeho existenci. Co ego považuje za velmi důležité, to je pro základ vaší existence naprostý nesmysl. Logika ega říká, že jednoduché je nezajímavé, protože když prohlásíte „Já dýchám“, davy nepropuknou v nadšený jásot. A přitom je pro vás dýchání mnohem zásadnější a životadárnější než cokoliv, co vzejde z ega.

Pozorovatel není součástí mysli

Pozorujte, jak funguje mysl, a mějte odstup. Pozorováním automaticky získáváme odstup. Čím je pozorovatel uvědomělejší (v pozici pozorovatele), tím víc se vzdaluje od mysli, až do stavu, kdy její existenci téměř necítí. Když zmizí objekty (= artefakty mysli), energie může volně proudit, nic ji nestojí v cestě. Pozorovatel není pouhým divákem života – wu-wej – „činnost prostřednictvím nečinnosti“ (Lao-c‘) – pozorovatel žije stylem „jsem vědomí“ (= „nejsem mysl“).

Jsme vychovávaní tak, že se bojíme přijmout sebe takové, jací jsme. Jakkoliv jsou úmysly rodičů/vychovatelů/moralistů dobré, efekt už tak dobrý není. Nestát se pokrytcem, aby si člověk udržel uznání jiných, ale naopak stát se sebou samým, to v našem společenském uspořádání vyžaduje téměř revoluční přístup. Je to volba: přijmout sebe za cenu, že nás ostatní odmítnou, nebo nechat se přijmout ostatními za cenu, že se pak odmítáme my sami?

Společnost jako odpůrce jedinečnosti. Smyslem společenství je spojení/pospolitost shod, individualita tomu neodpovídá. Čím silnější je společenství, tím potlačenější je jedinec. Člověk se v davu cítí bezpečně, chráněn, má-li jít sám (za sebe), přirozeně pocítí obavu.

Odpovědnost a svoboda. Odpovědnost je jednou stranou mince, tou druhou stranou je svoboda. Můžete mít obojí, nebo se obojího vzdát. Pokud nechcete přijmout odpovědnost, nemůžete být svobodní.

Dva způsoby prožívání života: dělání a bytí. Dělání je pozemské (mysl je činitelem), bytí je nadpozemské. Dělání by mělo být v životě tím druhotným? – Dělejte, co je nezbytné, a užívejte si bytí jako opravdový luxus, skutečnou radost.

Zpočátku hořké, nakonec sladké

Pozorování vs. sebeuvědomění. Technika pozorování je sice zpočátku náročnější, ale na rozdíl od sebeuvědomění nevyžaduje nic než subjekt samotný, je zcela bez ega. Sebeuvědomění je přeci jen delší a nebezpečnější cestou, vyžadující vedení (mistra), protože zde jde o konfrontaci s egem.