Holman Robert a kol.: Dějiny ekonomického myšlení

Ekonomické myšlení starověku a středověku
Starořečtí a středověcí filosofové opírali své ekonomické myšlení o morální soudy, což je omezovalo např. v pochopení pravého smyslu úroku a vůbec podstaty tržního principu (tu pochopili až později klasikové). Zárukou řádu pro ně byl jedině stát, nedovedli si představit, že by toto mohl zastat trh. Představitelé: Platón, Aristotelés, Tomáš Akvinský.

Merkantilisté a kameralisté
Ekonomické myšlení se od filosofie přesunuje směrem k praktickým otázkám hospodářské politiky státu. Merkantilisté věřili, že zájmy jednotlivců jsou odlišné od zájmů národa, tudíž stát může tyto individuální zájmy „přetvářet“ v zájmy národní. Odtud plynula merkantilistická víra v silný stát a v osvíceného panovníka. Merkantilisté se zabývali otázkou, jak zvětšit národní bohatství (bohatství jako zbraň národa). Představitelé: Thomas Mun, Bernard de Mandeville, William Petty, Richard Cantillon.

Kameralismus byl „odrůdou“ merkantilismu, s nímž sdílel doktrínu obchodní bilance a ideu silného státu. Páteří národního hospodářství bylo dle kameralistů zemědělství.

Filosofové přirozených zákonů a fyziokraté
Filosofové přirozených zákonů nahlíželi na lidskou společnost jako na organismus ovládaný zákony, jež mají své kořeny v lidské povaze. Tyto přirozené zákony jsou věčné a nezávislé na vůli panovníka. Z toho vycházeli i fyziokraté: věřili, že práce je schopna tvořit bohatství jedině ve spojení s přírodou (půdou), zemědělství považovali za jediný produktivní sektor tvořící čistý produkt, přičemž přehlíželi čisté zisky v průmyslu a obchodu. Přesto učinili velký krok k vydělení ekonomie jako samostatné vědecké disciplíny a předznamenali tak příchod klasické ekonomie. Představitelé: John Locke, David Hume, Anne Robert J. Turgot.

Klasická politická ekonomie
Jedná se o první myšlenkový systém, první ekonomickou vědu. Základ položilo Smithovo veledílo Bohatství národů, které líčí kapitalismus volné konkurence jako přirozený řád (řád přirozené svobody), spočívající na fungování neviditelné ruky trhu. Za předpokladu nezasahování státem, tedy laissez faire, neviditelná ruka vede jedince při sledování vlastního zájmu k takovému chování, které je i v zájmu společnosti. Odkazem Matlhuse je populační teorie: populace roste geometrickou řadou, zdroje však nanejvýš aritmetickou řadou. Sayův zákon trhů objasňuje vztah agregátní nabídky a agregátní poptávky (nabídka, jakkoliv velká, si vždy vytvoří stejně velkou poptávku). Richardo pak přišel mj. s politickou ekonomií rozdělování a Mill s teorií mezinárodní hodnoty. Představitelé: Adam Smith, Thomas R. Malthus, Jean B. Say, David Ricardo, Naasau W. Sennior, John Stuart Mill.

Francouzský socialismus a harmonismus
Socialismus představuje myšlenkové směry, které odsuzují soukromé vlastnictví a kapitalismus, a předpovídají příchod nového řádu založeného na kolektivním vlastnictví. Tři proudy francouzského socialismu: asociacionismus (systém založený na dobrovolných hospodářských komunitách – asociacích), anarchismus (celý společenský život založený na komunitách) a saint-simonismus (ekonomika i celá společnost řízená shora osvícenou elitou). Představitelé: Charles Fourier, Louis Blanc, Pierre J. Proudhon, Henri de Saint-Simon.

Francouzští harmonisté navázali na tradice laissez faire, bojovali proti státním regulacím o ochranářské obchodní politice. Představitelé: Fréderic Bastiat, Gustave de Molinari.

Německá historická škola
Předchůdcem byl Friedrich List, německá historická škola převzala jeho metodu stadií ekonomického vývoje (historický evolucionismus) a ekonomii vnímala čistě jako vědu historickou. Právě historismus bránil této škole v propojení s teorií. Představitelé: Wilhelm Roscher, Gustav von Schmoller, Max Weber, Werner Sombart.

Karl Marx
Marxův historický materialismus chápal dějiny jako střídání společensko-ekonomických řádů, tj. střídání vládnoucích vrstev, kterého se dosáhne revolucí (smetení starého řádu a nastolení nového). Soukromé vlastnictví = vykořisťování, a proto mělo být odstraněno (podstata komunismu).

Marginalistická revoluce
Marginalisté zaměřili pozornost na otázky, jimž klasikové nevěnovali takovou pozornost – tj. na poptávkovou stranu trhu, alokaci omezených zdrojů, spotřebitele atd. Marginalistická revoluce znamenala především revoluci v metodologii, protože začala užívat mezní veličiny. Představitelé: Daniel Bernoulli, Johann von Thünen, Augustin Cournot, Jules Dupuit, Wilhelm Gossen, William Jevons.

Lausannská škola
Lausannská škola zkoumala všechny trhy jako vzájemně závislé, a to metodou všeobecné rovnováhy. Představitelé: Léon Walras, Vilfredo Pareto, John Hicks.

Cambridgeská škola
Díky snaze uchovat tradici anglických klasiků a obohatit ji o nové marginalistické teorie je označována také jako neoklasická. Na rozdíl od lausannské školy používala metodu dílčí rovnováhy trhu a mohla tak zkoumat jen malý trh. Zkoumá a vysvětluje poptávku a nabídku výrobních faktorů, úspory z rozsahu (tj. mezní náklady v dlouhém období), teorii rovnovážné ceny (Marshall), teorii blahobytu (Pigou) a hlavně nedokonalou konkurenci (Robinson a Chamberlin). Představitelé: Alfred Marshall, Arthur C. Pigou, Joan Robinson, Edward Chamberlin.

Rakouská škola
Za největší přínos rakouské školy se obecně považuje teorie hospodářských cyklů (Nobelova cena Hayekova). Její představitelé jsou odpůrci státního intervencionismu a přesvědčenými zastánci hospodářského liberalismu. Dnešní podoba rakouské ekonomie je poplatná hlavně odkazu Misese a Hayeka, kteří se podíleli na historickém sporu o ekonomickou racionalitu socialismu se stoupenci tržního socialismu. Představitelé: Carl Menger, Eugen von Böhm-Bawerk, Friedrich von Wieser, Ludwig von Mises, Friedrich August von Hayek, Joseph Alois Schumpeter, Oskar Morgenstern, Johan von Neumann, Israel M. Kirzner, Murray N. Rohtbard.

Američtí marginalisté
Navázali na tradici velkých evropských marginalistů a rozvinuli ji o teorii rozdělování (Clark) a teorii úroku (Fisher). Představitelé: John Bates Clark, Irwing Fisher.

Švédští marginalisté
Marginalistická revoluce zasáhla koncem 19. stol. také Švédsko, v popředí stáli Wicksell (rozvinul mj. rakouskou teorii o dvojdimenzionální strukturu kapitálu) a Cassel (teorie parity kupní síly). Představitelé: Knut Wicksell, Gustav Cassel.

Institucionalismus a nová institucionální ekonomie
Zájem o instituce a jejich úlohu v ekonomii se rozvinul ve dvou podobách – v americkém institucionalismu (odmítá neoklasické pojetí racionálního člověka, chápe jej jako společenskou bytost v určitém kontextu) a na něj navazující nové institucionální ekonomii (potřeba analyzovat instituce, neodmítá neoklasické pojetí, pouze doplňuje). Představitelé: Thorstein Veblen, John R. Commons, John K. Galbraith, Ronald H. Coase, Douglass C. North, Armen A. Alchian.

Německý ordoliberalismus (freiburská škola)
Vychází z vazby ekonomiky a práva (chce spojit svobodu a řád), upevňování řádu však není spontánním vývojem, musí jej zajišťovat stát. Ordoliberálové vidí nebezpečí v mocenských zájmových skupinách a jejich prorůstání do státní politiky. Poválečné sociálně tržní hospodářství ztělesňovalo ideu spojení ekonomické svobody a sociální solidarity. Představitelé: Walter Eucken, Wilhelm Röpke, Ludwig Erhard.

Keynesiánství
Hlavním přínosem Keynese je teorie efektivní poptávky: nedostatečná efektivní poptávka je příčinou nedobrovolné nezaměstnanosti i recese kapitalistické ekonomiky. Po II. světové válce na něj navazuje neokeynesiánství (přizpůsobuje Keynesovu teorii neoklasické ekonomii) a postkeynesiánství (doplňuje Keynesovu teorii o teorii cen, rozdělování a peněz, čili o alternativy neoklasických teorií). Představitelé: John Maynard Keynes, Franco Modigliani, Paul Anthony Samuelson, James Tobin, Robert Merton Solow, James Edward Meade, Joan Robinson, Nicholas Kaldor, Sidney Weintraub.

Chicagská škola
Ekonomové chicagské školy pochybují o státních zásazích do ekonomiky, pojí je víra ve svobodné trhy. Od keynesiánství i od rakouské školy se lišili aplikací metodologického pozitivismu (teorie je pravdivá, je-li její závěr v souladu s ekonomickou realitou). Představitelé: Frank Knight, Milton Friedman, George Joseph Stigler, Theodore William Shultz, Gary Becker.

Protikeynesiánská revoluce a návrat k neoklasické tradici
Od 50. let započal v ekonomickém myšlení proces protikeynesiánské revoluce, jehož hlavním nositelem byl monetarismus (Friedman) spolu se školou racionálních očekávání (Lucas) a ekonomií strany nabídky (Laffer aj.). Představitelé: Don Patinkin, Milton Friedman, Robert E. Lucas.

Škola veřejné volby
Používá nástroje a metody ekonomie k analýze politického chování a rozhodování – aplikuje metodologický individualismus (národ nejedná, jedině občané jednají). Představitelé: James Buchanan.

České ekonomické myšlení
Nejedná se o názorově kompaktní školu, naopak základním rysem je právě diskontinuita způsobena ideologickými bariérami. Hlavními inovacemi českého myšlení byly teorie a praxe deflační politiky, teleologie, tržní socialismus a objev cyklů za socialismu. Představitelé: Albín Bráf, Alois Rašín, Karel Engliš, Josef Macek.